Článek
Knihy Pavla Šruta v sobě mají ten druh rozmanitosti, jaký teď na jaře předvádějí louky a mýtiny, nejparádněji ty divoké, neudržované. Patřil k silné, tehdy nastupující generaci, která zřetelně zformovala charakter české poezie šedesátých let – solitéři skeptičtí k proklamativním manifestům, s až úpornou odpovědností k váze a významu slova: Wernisch, Gruša, Kabeš, Brousek, Topinka, Havel…
Šrut básník, textař, překladatel, pohádkář, fejetonista, povídkář. Jeho knihy nespojuje téma jako u Hrabala, ale smysl pro humor a pokorné žasnutí před krásami světa – a umění a literatury zvláště. Právě to mu myslím pomohlo ve věku, kdy ostatní už jen bilancují, k takovému úspěchu.
Po několikaleté spolupráci se s Galinou Miklínovou pustili do díla o lichožroutech („Umřel ten spisovatel, co objevil lichožrouty,“ řekla moje teta tu náhle zesmutnělou slunečnou sobotu.) a ti v psané i filmové podobě dobývají svět. Nejvýrazněji ve španělsky mluvících zemích, snad jako odměna za to, že byl Šrut studovaný hispanista. Ovšem bez diplomu, na závěrečnou zkoušku nešel. Ne z trémy, usoudil prý tehdy, že ji nepotřebuje a že Běliče, ne zrovna příjemného šéfa katedry, už vlastně ani nechce potkat…
Touhle unikavostí se dokázal vyrovnávat s velkými i malými nepřízněmi.
V sedmdesátých letech, když neměl šanci na vydávání knih básnických, objevil pro sebe dětské čtenáře a posluchače písniček, o nějaké pokleslosti lehké múzy ho nenapadlo ani uvažovat, byla to pro něj jen jiná cesta k lidem. Podobně na jednom z bítovských setkání v druhé půli devadesátých let: upřímný přednes sentimentální poezie jedné z básnířek ho přiměl v poslední chvíli k nenápadnému vytracení se ze sálu. Nezastavil ho ani prosebný hlas moderujícího Jiřího Kuběny, který zasáhl už jen Šrutova záda: „A teď prosím Pavla Šruta! – Pavle! – Pavle?!“
Nerad se fotil a trefit, aby se do objektivu usmál, bylo mimořádné štěstí.
Zdenko Pavelka
Životní skromnost, neokázalost – a onen smysl pro humor. V roce 2003 odjel jako zástupce českého PEN klubu na kongres do Mexika, aby podpořil kandidaturu Jiřího Gruši na prezidenta téhle světové organizace. Po návratu přede mne v redakci postavil skleničku se španělsky psanou etiketou. A čekal jakoby nic. Otevřel jsem a vysypal – do tmavě nachova zbarvené pražené tesaříky. Úsměv se na neúčastné, skoro znuděné Šrutově tváři objevil, až když jsem schroupal a polykal prvního…
Sloupků s vonnegutovským povzdechem „tak to chodí“ do Salonu napsal v letech 1999 až 2009 neuvěřitelných 511. Obvykle je nosil zpřesněné drobnými rukopisnými korekturami na áčtyřce z psacího stroje. V posledním roce mi je předával nad pravou arabskou kávou v cukrárně ve Slezské, u laskavého Syřana naproti redakci… Není to dávno, zdá se mi, že jen včera. Ale včera to bude bohužel už napořád.
