Článek
Zvlášť viditelný je tento proces u intelektuálů, zůstávají totiž nezřídka i po pomyslném přivření dveří dál společensky aktivními, jen diskuse se v jejich případech mění v monology, příklady, které používají na podporu svých tezí, nezadržitelně zastarávají a oni sami se často stávají především hlasitými obhájci vlastních příběhů.
Filosofu Václavu Bělohradskému, který dnes slaví sedmdesátku, se ale stejný proces skoro zázračně vyhýbá. Polemiky se svými články a esejemi s gustem vyhledává, často se účastní živých besed se svými oponenty, čte nově vycházející knihy, má velmi dobrý přehled i o současné české a světové kinematografii a neomezuje tento příval ani filtrem „vysoké“ a „nízké“ kultury (bavili jsme se spolu o Revivalu Alice Nellis, Velké nádheře Paola Sorrentina nebo třeba krimiknihách Gianrica Carofiglia). Také proto jsou jeho texty s realitou stále v kontaktu a on sám je schopen otevírat či aktualizovat s příslušným ohlasem pro společnost podstatná témata. Za všechny v posledních pár letech jmenujme otázku dichotomie politiky a antipolitiky, fenomén „dluhu“ či snahu konzervativců odpovědět na poptávku po orientačních bodech v době identitární paniky.
Václav Bělohradský zůstává liberálem, ale nezapomíná na to, že svět kolem se dynamicky mění a mířidla kritiky je potřeba neustále zpřesňovat. Je na něm znát třeba určitý „posun doleva“ pod vlivem negativních dopadů globalizace. Pro některé je toto předmětem kritiky, pro mě spíše inspirací.