Článek
Druhý den v pět hodin ráno mě vzbudily rány. Kdosi se rozhodl prosekat led na dvorku našeho domu. Když jsem nevyspalý, vynikám mrzutostí a sklonem k fatalismu – a tak jsem se ještě v polospánku jal svět rozdělovat na dvě skupiny.
V první jsou věci, které pracovně nazývám Zlo. Jako když dělá někdo randál brzy ráno, nebo když do vás jiný se zarputilým výrazem vráží v obchodě vozíkem, abyste uhnul z cesty. Zlo jsou i auta a manažeři pivovarů, co jiné vytlačují ze silnice, taky lidi, pro něž jsou peníze jediným kritériem úspěšnosti. Zlo jsou i byznysmeni, co chtějí mluvit do politiky, ale tak, aby nebyli moc vidět. Na globální, státní i magistrátní úrovni. Zlo je nepoučit se z minulosti a přes vřískající alarm věřit, že se nějak prošolícháte k růstu a prosperitě svého účtu. Londýnské City a americký Wall Street by ostatně mohly vyprávět.
No a pak je druhá skupina věcí. Ty jsou samozřejmě taky zlem, ale postupně se z nich nekontrolovaně stala parodie sama sebe. Třeba když při trochu naivním občanském protestu na pražském magistrátu Václav Havel prohlásí, že kdo seje vítr, sklízí bouři, a současně komunistický zastupitel novinářům sděluje, že v dnešní době prohrává pravda a láska se lží a nenávistí. A když z toho samého protestu jedna účastnice odejde dřív, aby si stihla vyzvednout opencard.
Nebo třeba když jistý podnikavec vymyslí matematickou formulku, jak na trzích nikdy neprodělat, dostane Nobelovu cenu za ekonomii a za rok vyhlásí bankrot, protože ta jeho formulka překvapivě nefunguje. Z čehož se ovšem nikdo nepoučí, a tak se finančníci během pár let analogickými formulkami proobchodují až k celosvětové krizi.
Podobnou parodií je, když někdo dvacet let proplouvá politikou a ze dne na den se začne tvářit jako nová mysl, a ještě mu to lidé věří. Taky když jdou studenti demonstrovat proti státním maturitám, spletou si ministerstvo a hulákají pod nesprávnými okny. A do druhé kategorie nakonec spadl i ten odvážlivec z úvodu. Po dvaceti minutách mu totiž na dvorku podjela lopata, uklouzl a zlomil si nohu.
Zbyněk Vlasák
Je mi ho trochu líto, ale stejně vám i Salonu do nového roku přeju, aby věcí ve druhé skupině, tedy těch, které když už nic, aspoň dovolují úlevnou ironii, bylo víc.
Mimochodem trvalo zhruba do šesti, než mě ten fatalismus zase přešel.
