Článek
Problémů má jeho úvaha víc. Především společnost a potažmo i politické spektrum jsou už dnes definovány jinými dělicími čárami než zrovna vztahem ke komunistické minulosti. Ato i třeba v postoji k Rusku, který Švehla výslovně zmiňuje.
Nebylo to tak vždycky a pravice dokázala antikomunistického naladění části veřejnosti dlouhá léta využívat ke kontrole agendy politických témat a k démonizaci konkurenčních sil, ale také k zakořenění samozřejmosti některých občanských svobod. Jenže antikomunismus přestal mimo jiné i vlivem hospodářské krize na voliče fungovat a sama pravice tuto rétoriku opouští. Před pěti deseti patnácti lety ještě mohla být obrana před návratem minulého režimu jedním z ústředních hesel úspěšné volební kampaně, dnes už si to dovedeme představit jen stěží.
Na rozdíl od Švehly vnímám tendenci, že komunistická minulost už do politických bojů přestává promlouvat, jako pozitivní. A to jak z hlediska jejího historického poznání, které s sebou samozřejmě nese i „bagatelizaci“ některých po Listopadu vzniklých mýtů. Tak také jako posun směrem ke spravedlivějšímu, demokratičtějšímu politickému boji mezi pravicí a levicí, kde se nejdůležitějšími třecími plochami konečně mohou stát témata jako způsob pokrizového nastartování ekonomiky, hloubka evropské integrace či sociální politika v problematických oblastech nebo schopnost očistit se od klientelistických vazeb.
Nicméně do jisté míry jsem schopen rozumět snaze oživit antikomunismus, pokud je za ní strach, že uvolněné místo zaplní vyprávění jiné. To se jistě může stát a může to být vyprávění ještě více zavádějící, třeba takové, které bude ospravedlňovat autoritářsky vedený stát či probudí antipolitické síly schované kupříkladu za „bojem proti korupci“. Ale bránit se podobným nebezpečím (a můžeme se přít, jak reálná jsou) lze určitě i jinak než návratem o pět deset patnáct let zpátky.