Článek
Václav Kadrnka (narozen roku 1973) se rozhodl natočit film z vlastního života Osmdesát dopisů. Sledujeme v něm sychravý den roku 1987. Čtrnáctiletý Vašek spolu se svou matkou obchází oficiální instituce ve snaze legálně opustit Československo a vystěhovat se za před rokem emigrujícím otcem do Velké Británie. Snímek bohužel nedokáže stát jen na atmosféře a filmovém talentu svého tvůrce, důležité na něm ale je, že vychází z čisté reality a snaží se víceméně úspěšně vyhýbat klišé o normalizaci – obrazům o disidentech, estébácích, zpěvácích a chalupách. V tom je – zjevně i pro tvůrce samotné, jak jsem pochopil – jeho hodnota. Zvlášť když ho srovnáme s pokusem číslo dvě.
Michal Hába (ročník 1986) je podepsán pod absolventskou inscenací studentů a studentek Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU s názvem hamlet (psáno s malým h). Režisér už je z generace, která si své historické vědomí musela postavit na něčem jiném než na oné čisté realitě. Z generace, která zná normalizaci jen z mýtů. Přikrášlovaných, dramatizovaných příběhů, které se začaly vyprávět až po roce 1989.
Tomu všemu pak odpovídá i výsledný text hamleta, kde najdete Havla, uniformy, Zagorovou, Kryla i chalupu. Hába se snaží s těmito obrazy bojovat, relativizovat je, testovat je různými kontexty. Umně do střetu nasazuje Shakespeara, houby i humor. Ale pořád vede jen baudrillardovský souboj s obrazy, ne s realitou. A tak na konci musí zákonitě jedna z postav pokrčit rameny a na to ohlížení se vykašlat.
Zbyněk Vlasák
I z následné diskuse po představení jsem měl pocit, že si Hábovi vrstevníci a vrstevnice nevědí s unaveně totalitní normalizací rady. Že kontakt s minulostí nenalezli, že se jim nedaří propojit se s ní skrze rodiče, kteří často nemají chuť se ohlížet (roli hrají jistě i generační a jiné propasti). A že ze zmíněných umělých mýtů se nejmladším tvůrcům organický celek logicky poskládat nedaří. Do jisté míry jde o zákonitý proces, jen mi přijde nešťastné, že v případě normalizace k sobě mají skutečnost a její obrazy tak daleko.
