Článek
Tesař byl za minulého režimu pro své názory a činy opakovaně vězněn, ale i mezi disidenty a později v emigraci patřil k okraji, a ani listopad 1989 nepřinesl to, co očekával – tvrdí, že nešel do opozičních aktivit s představou o obnově kapitalismu. Letos mu bude třiaosmdesát, žije ve Francii a stále má občas potřebu vyjádřit se k aktuálnímu dění – v poslední době kritizoval třeba sílící postavení extrémní pravice na Ukrajině nebo vypočítavost západní politiky ve vztahu k muslimům.
Nejznámějším dokladem Tesařova interpretačního umu je strhující text Mnichovský komplex původně rozeslaný pár přátelům na jaře 1989. Loni na podzim ho znovu připomněl Petr Zelenka filmem Ztraceni v Mnichově. Tesař dekonstruuje mýtus „mnichovské zrady“. Domácí politickou generaci třicátých let obviňuje z neschopnosti strategického postupu, jež vyústila v nemožnost se Hitlerovi vojensky bránit. A mnichovskou konferenci následně vykládá jako Benešovo vítězství, jímž stát pro budoucnost zachránil.
Mnichovskému komplexu se neurčitě vyčítá volné zacházení s fakty, ale uspět s ním v přímé intelektuální konfrontaci se zatím nikomu nepodařilo. Knižně text naposledy vyšel v nakladatelství Prostor v roce 2014 spolu s esejemi, které Tesař napsal v šedesátých letech a v nichž se zabývá dobou pomnichovskou. I ty jsou hodné pozornosti.
Z filmu Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově (2015)
„Kolik historického analfabetismu se dá natěsnat do jediné analogie,“ napsal slavný historik Tony Judt. I s jeho trefným výrokem na paměti musím přiznat, že jsem si při čtení těchto Tesařových úvah sem tam vzpomněl na středoevropskou přítomnost.
Tesař kritizuje pomnichovskou národněobranářskou linii Rudolfa Berana či Emila Háchy. Jejich takzvaně realistická politika, na niž se spousta dnešních historiků dívá smířlivě, podle něj už ze své podstaty přebírá východiska nacistické ideologie. Na neochotě, s níž Češi bezprostředně po Mnichovu přijímali uprchlíky, tedy německé antifašisty a Židy utíkající ze zabraných Sudet, ukazuje, jak snadno jsme se již v říjnu 1938 vzdávali humanistických hodnot. Těch hodnot, na nichž se snažili první republiku vybudovat její zakladatelé a které byly nacismu cizí.
Každý realismus by měl mít svou hranici, za niž se nejde. Podle Tesaře byla už zúžením občanského principu na národní tato hranice překročena. A jestli je na něčem znát, že bylo prvorepublikové Československo „státem, který selhal“, pak právě na tom, jak lehce k tomu zúžení došlo. Češi se najednou chtěli „starat jen a jedině o sebe“, jak prohlásil druhorepublikový premiér Beran, nic jiného je nezajímalo. Jenže jakmile se národ vzdá „všelidských“ hodnot a za klíčovou hodnotu vydává už jen sám sebe, píše Tesař, nezbývá žádný důvod, proč ho bránit.
