Článek
Filmový režisér Džafar Panahí je už léta zmiňován jako flagrantní příklad oběti zvůle íránského režimu. Dlouho musel pobývat v domácím vězení, kromě toho byl odsouzen i ke dvacetiletému zákazu natáčení, a dokonce k zákazu poskytování rozhovorů. Vím to ze (skoro) první ruky, mluvil jsem před dvěma lety ve Varech s jeho dcerou Solmaz. S Panahím to nešlo ani po telefonu, Solmaz odpovídala za něj.
Přes perzekuci Íránec točil dál – drama Zatažený závěs se odehrává výhradně u něj doma, nejnovější film Taxi, za nějž letos obdržel Zlatého medvěda na Berlinale, je zase pro změnu natočen v taxíku. K zahraničním divákům mluvil Panahí aspoň přes skype.
Západní média vykládají tento střet s mocí výhradně orwellovsky jednoznačně a na tuhle interpretaci přistoupili i různí vlivní hráči světového kinematografického průmyslu včetně třeba zmíněného festivalu v Berlíně.
Když však kolegyně Iva Přivřelová minulý týden na Letní filmové škole zpovídala íránského filmového kritika usazeného ve Švýcarsku, Mehdiho Abdollahzadeha, dostal tento jednoduchý výklad jisté trhliny.
Zbyněk Vlasák
„Oficiální místa Panahímu potvrdila, že ho nechají natáčet, dokonce mu nabídli, že mu to dají písemně. Vědí, že jeho kauza Íránu škodí. Problém je, že jemu se v roli oběti zalíbilo, nechce přijít o všechnu tu pozornost ze Západu. Záměrně se vyhýbá rozhovorům, i když by se mu nic nestalo, kdyby nějaký poskytl. Jeho chování se mi nelíbí. Na začátku jsme se mu snažili pomoct, podpořit ho, ale už nás to, co dělá, přestalo zajímat,“ prohlásil Abdollahzadeh, který do Hradiště doprovodil jiného íránského režiséra Mohsena Makhmalbafa.
Zdá se, že Panahího případ, pro který západní média nevidí jiné, podmínky pro přežití na okraji íránské společnosti přeci jen zkresluje.
