Článek
Zvlášť nebezpečná je ghettoizace v mé profesi, v novinařině. Stačí se blíže podívat na články třeba o odborářské stávce z poloviny prosince minulého roku. Nezanedbatelná část bílých novinářských límečků opovrhovala hlasy těch na ulicích. Za mě ti podivní nemluví, psalo se, aniž by se s podivnými prohodilo slovo.
Začíná to už tím, jak se novinářská praxe stále více omezuje na kontakt s profesionálními dodavateli informací. Sám jsem za Salon víc v kontaktu s marketingovými odděleními nakladatelství nebo galerií, s těmi, kteří prodávají virtuální obrazy reality, než s těmi, kteří onu realitu skutečně budují. K tomu v rozvrhu občas zasvítí nějaká umělá událost, jako je tisková konference, a den je pryč. Normálního člověka v normální situaci v mediální realitě potkáte zřídka.
A s onou stávkou to bylo podobné, většinou k článku postačilo si přečíst písemné prohlášení odborů, prohlášení vlády a z obojího si udělat na základě vlastní ideologické pozice názor. Ale proč tam ti lidé vlastně mrzli, ty osobní příběhy, ty už jsou pod rozlišovací schopností médií a zprostředkovaně i vás, našich čtenářů a čtenářek. Zeď roste a z výroků typu, že demonstrují jen zmanipulované hloupé ovce, případně, že vyjadřovat se lidé smí jen u volebních uren a nikde jinde, si leckterý novinář dokáže postavit ve vytopené kanceláři alibi.
Právě uprostřed takových zdí, v ghettech, se rodí všechny nebezpečné -ismy.
Ještě z jednoho úhlu to teď mám možnost pozorovat. Stal se ze mě kvůli jisté studii aspoň na chvíli orální historik, tedy historik, který se nesoustředí pouze na písemné prameny, ale nebojí se soudobé dějiny, v mém případě dobu normalizace, zkoumat tak, že se na dvě hodinky posadí s pamětníkem či pamětnicí, a nechá si vyprávět jejich životní příběh. Jen na první pohled jsou z hlediska velkých dějin tyto výpovědi pouhým střípkem poznání, na druhý už fascinovaně posloucháte, jak zřetelně to velké z toho malého vystupuje, třeba i proti vůli toho, kdo vypráví. Teď jen si uvědomit, že stejné je to i se zkoumáním přítomnosti.