Článek
Dělal jsem si malý soukromý sociologický průzkum mezi svými vrstevníky a především vrstevnicemi. Jeden dosti symptomatický rozhovor probíhal přibližně takto:
Já: Co se ti vybaví pod pojmem feministka?
Ona: Jsou to zkrachovalkyně, nedaří se jim uspět jako ženy, a tak chtějí vyniknout ve světě mužů, vyrovnat se jim a konkurovat jim. A muži jsou pro ně tedy logicky nepřátelé.
Já: Co to znamená, že neuspěly jako ženy?
Ona: Nikoho nemají, nikdo je nechce.
Já: Vyrovnat se mužům byla strategie feminismu naposledy v šedesátých letech. To je půl století zpátky.
Ona: Nepoučuj mě o historii feminismu. O té já něco vím.
Já: A víš taky, že jedním z progresivních proudů současného feminismu je starost o muže, o to, jak se oni sami vyrovnávají s nezadržitelně postupující emancipací?
Ona: Hele, nech mě bejt.
Jsme zvláštní generace. Řada z nás se bojí nepřirozeného a sama netuší, kde svou vlastní definici přirozeného vzala. Chceme být in. Co tohle krátké slovo obsahuje? In je chovat se přátelsky k homosexuálům a ťukat si na čelo, když tak někdo nečiní. In není být homosexuál. In je odsuzovat rasismus, ale in není povídat si s Romy. Pro ženy je in být sebevědomá, znát svou cenu a nenechat si nic upřít. In je ale taky nebýt feministkou, tedy nebýt sebevědomá, neznat svou cenu a netrvat na svých právech. Co je a není in v pohledu na politiku, je na jiný milý sloupek.
Otázkou je, jestli z téhle schizofrenie někdy vyrosteme. Snad by pro začátek pomohlo se trochu poslouchat.