Zavřete oči, abyste lépe viděli. Ohlédnutí za Jurajem Jakubiskem

A evidentně se mu několik takových zázraků povedlo. Hlavně však našel jazyk, kterým nikdo jiný nemluvil, multimediální estetiku, která na první pohled říká, že u tohoto zázraku stál jako demiurg Jakubisko. Toto JE Jakubisko!

Mnoho režisérů se ve filmu pozná na první pohled, prakticky hned. Mají svůj filmový styl, svůj způsob výpovědi, kompozice, vidění, své herce. Jakubisko měl ale ještě něco navíc. Byla to kontinuita prostoru a času, která prolamovala tradiční vnímání dějin a našeho života v nich. Jakubisko jako by měl smysl pro stálost nečasovosti, která zůstává, i když se velké dějiny valí přes naše těla a mysli a řítí se kamsi kupředu, kam už ani nedohlédneme.

Tak jako v jeho obrovském díle Tisícročná včela, ale i v Sedím na konári a je mi dobre.

Ohýbání času a dějinného prostoru vytváří jedno velké kontinuum, společné theatrum mundi, jež rozevírá pole imaginace, a to až do magických, čarovných rozměrů, které k Jakubiskovým filmům skutečně skoro nejlépe sedí a přidávají jim možná už malinko zprofanovanou, přesto stále výstižnou nálepku magického realismu.

Film se u Jakubiska až sebevražedně hroutí do sebe, do chaosu, z něhož však na konci nějak vystupují silná zkušenost a vědomí oné nečasové trvalosti, o níž byla řeč.

Maniodepresivní vír historie, který mele lidi jako mlýnek na maso, ale zároveň jim dává skutečný život, protože jedině tak, v rámci dějin, sami nějak o žití vědí, svědčí o režisérově hluboké odvaze sahat do spodních proudů, do nevědomí osobního i kolektivního, z nichž se jako lidé živíme, abychom se snad nějak přesáhli.

Tady je Jakubiskova naděje: víra v život, který zas a znovu přežívá sám sebe.

I proto je tak důležité, že jeho hrdinové stojí kdesi na zlomech historie, nebo jsou to lidé vyloučení či zapomenutí na okraji společnosti, na první pohled zcela bezvýznamní. Přesto je v nich naděje – a nemusíme mít strach říkat jí u Jakubiska křesťanská.

Ostatně ne náhodou jsou tito „ztracenci“ často už v názvu jeho filmů: Zbehovia a pútnici, Vtáčkovia, siroty a blázni.

Zdánlivě to vypadá, že režisér podléhá romantické představě jakési přírodní lidské čistoty, která se u z(a)tracenců objevuje, mnohem spíše je to ale vzpoura proti hierarchiím všeho druhu, ať už je reprezentují strany, panovníci, ideologie, nebo jen preferovaný způsob zobrazování.

Jakubisko se může zdát nesrozumitelným a příliš složitým, ale jen těm, kdo se nechtějí otevřít hře fantazie, kdo neodhodí školními, společenskými a profesními kánony předepsaná pravidla představivosti, která často brání poznávat svět. V tom je největší síla jeho umění.

Jakubiskovy filmy se dají přirovnat ke karnevalovému reji, ostatně někdy se tak přiznaně odvíjejí. Na karnevalu, v Česko-Slovensku stále nejčastěji v podobě masopustního průvodu a tance, na sebe lidé berou odlišné podoby, přebírají přírodní charaktery, stávají se někým úplně jiným. Je to i karneval dějinný v bachtinovském smyslu: ti, co jsou nahoře, zažijí své dole, a spodina prožije svou slast z kralování. Jakubisko je mistrem této proměny, graduje její temné i světlé stránky a nikdy vlastně záměrně nedopoví, jak to všechno mělo či má být.

„Vzpomínka je příprava na smrt,“ říká se ve filmu Dovidenia v pekle, priatelia, který čekal dvacet let v trezoru, než mohl spatřit světlo světa. Jakubisko jako by celý tvůrčí život naplňoval toto filmové motto. Vzpomínal za nás, abychom se i my dobře připravili na cestu, která je a není poslední. Jeho filmy jako by k nám přicházely až poté, co se díváme jinam než na to, co před námi na první pohled je. Nejsilnější vzkaz tvůrce, který se nebojí v době diktatury doslovnosti říct jen tak: Zavřete oči, abyste lépe viděli.