Zásluhy si nepřibarvuju, říká písničkář Vladimír Merta

Bylo to kolektivní obcházení nepříjemných témat. Líbilo se mi, když převládala faktografie nad výkladem. Ale třeba televize, která se vydala cestou sebeprezentace a únavného opakování, musela hlavně lidi na venkově, ty takzvané Babišovy důchodce, unavit a potvrdit jim víru v jejich volbu.

Nevyváženost se televize snažila nahradit vstupy tehdejších aktérů. Nereprízovala však bohužel můj třídílný dokument Šedá zóna, což je myslím nejvýmluvnější protipól oslavujících materiálů. Je mi trapné, že to takhle musím říct – kdyby to natočil někdo jiný, budu mít stejný názor.

Výročí bylo zároveň příliš mechanicky spojováno s onou „třicítkou“. Chyběla odvrácená strana: seriózní pohled na babišismus, co to znamená mít dnes vládu pracně sestavenou komunistou s komunisty, co všechno tady jeden hysterický podnikatel ruku v ruce s prezidentem Zemanem zničil.

Rozhodně to není tatáž situace, stále ještě máme demokracii, i když se ji ti dva snaží sami sobě levně prodat. Zatímco Zemanovy projevy už neposlouchám, Babišovy výlevy v parlamentu, kterému je podřízen, zejména ty týkající se jeho rodiny, syna, Čapího hnízda, jež označuje za svůj nejlepší projekt, Agrofertu, který, jak všichni víme, vůbec není jeho, považuju za vrchol sebestředné drzosti.

Kdo ještě setrvá v jeho stranovládě, skutečně napodobuje „pomýlení“ dřívějších soudruhů. Bude se opakovat absurdní drama – nebo zvítězí pár chvilek pro demokracii?

To je novinářský slogan, nemyslím si, že by mi někdo něco ukradl. Pokoušel jsem se tehdy vyjadřovat otevřeně, byť s jistou mírou zbabělosti a opatrnosti. Svoje názory jsem vždycky podepisoval, uživil jsem rodinu, vystudoval dvě vysoké školy. StB si se mnou nevěděla rady. Byl jsem myslím ve výjimečně bizarním postavení.

Za bolševismu existoval monopolní státní podnik Supraphon, který měl každoročně v dramaturgickém plánu asi pětačtyřicet elpíček, z čehož deset byly povinné úlitby jako projevy komunistických představitelů, Ústřední hudba Československé lidové armády nebo sovětské písně ve vzorovém provedení Alexandrovců. Tam se vmísit s jednou folkovou deskou bylo nepředstavitelné. Víceméně jsem byl hrdý, že v té společnosti nefiguruju.

Hrál jsem kolegům na dvanáctku a harmoniku. Byla to spíš přátelská výpomoc, kterou si muzikanti navzájem poskytovali. Nahrával jsem třeba večerníčky s Petrem Skoumalem. Hraju bez not, intuitivně, takže ve studiu nedělám problémy. Pohyboval jsem se v projektech, které se blížily folku. Jsem za to vděčný.

Dovezl jsem si z ciziny dvě desky Boba Dylana, z Paříže Suzanne od Leonarda Cohena, z východoněmeckého vydavatelství Amiga jsem měl album Joan Baezové. Hudebníky undergroundu, Captaina Beefhearta, Lou Reeda či Velvety jsem znal od Vlasty Třešňáka. Jeho kamarád fotograf Bob Krčil žil v New Yorku a pravidelně ho zásoboval deskami.

Z mejdanů jsem pak znal Pink Floydy a ostatní „povinné kapely“. Účastníci večírků měli vybraný vkus, ale v podstatě všichni stejný – ať jsem jel do Valmezu, nebo Bratislavy, všude se poslouchalo totéž.

Zábavnou a přijatelnou formou, na jisté muzikantské úrovni, jsme vyjadřovali pravdivé pocity, které námi tehdy zmítaly. Jestli se tohle dá nazvat protestem, tak to tedy protest byl – i když je to do značné míry ploché klišé. Já vždycky prosazoval termín pro-song, ne protestsong.

Ten vztah byl velmi opatrný, ze strany undergroundu mírně pohrdavý až odmítavý. Šlo o klanovou zastydlost: jít na koncert Plastiků nebylo pro člověka mimo jejich hospodské kruhy snadné, protože se z pochopitelných důvodů nedozvěděl, kde to bude. Hudbu Plastiků a DG 307 Pavla Zajíčka jsem znal jenom z pásků. Fascinovaly mě Pašijové hry a paradoxně hity, které vznikly na texty dlouhodobého spolupracovníka StB Egona Bondyho.

Ale underground nebyli jenom Plastici, šlo o široce rozevřené dělnické hnutí. Když jsem měl v Praze zákaz, pomohli mi androši z Teplic, pozvali mě k sobě – byť pozornost „jejich“ publika byla mírně hlučná a rozpitá.

Poté, co byli Plastici veřejně ostouzeni, bylo ošemetné se k nim byť jen přiblížit. Podpořili je literární vědci, Jiří Černý; zradil pořadatel, zlomený StB. Záminkou bylo nedovolené podnikání. Zisk pár stovek korun. U Magora Jirouse byl problém s recidivou, ale byli chudáci, co do toho spadli omylem, jako věřící písničkář Sváťa Karásek, který u soudu řekl, že jestli do vězení půjde Jirous, chce být odsouzen s ním. A stalo se. Neviděl jsem způsob, jak vyjádřit protest. Bál jsem se represe.

Z Německa mi kamarádka Čábelová připašovala magnetofon Revox, který tehdy stál půlku toho, co auto. Druhý takový měli v Praze lidé kolem Plastiků. Bylo jasné, že budou víc hlídaní, volba proto padla na mě. Režiséru Pistoriovi jsem asistoval, nemohl jsem odmítnout. Říkal jsem si: „Teď si to teda u disidentů odsloužím – a pak už budu nahrávat sebe.“ Potom jsem ale ještě nahrál paměti Jaroslava Seiferta v podání Vlasty Chramostové.

Státní bezpečnost na mě netlačila tak drasticky jako na Zinu Freundovou nebo Jáchyma Topola. Vlastu Třešňáka ještě pálili cigaretami, za Obziny ale od bití ustoupili. Blížila se perestrojka, používali metody psychického nátlaku. V rámci akce Asanace jsem byl jeden z mála, kdo odolali.

Ano. Má 285 stran. Našel jsem tam lidi ze svého okolí, o kterých jsem netušil, že s nimi spolupracují, ale nebylo jich moc. Šlo vesměs o spoustu drobných udání, která z těch lidí očividně vymámili a přeformulovali, aby to vypadalo aspoň trochu důležitě – třeba Karel Srp tam říká, jak je prý možné, že já smím zpívat protisocialistické písně, když legálně registrovaná organizace Svaz hudebníků nemůže pracovat. Bylo to pravdivé udání: protisocialistické písně jsem zpíval.

Když je někdo v tísni, považuju za svou povinnost říct pravdu. Stíhaní mají být ideoví vůdci, nositelé moci. Jenže ti si třicet let po sametu užívají důchodů, o kterých se pracujícím ani nesní.

Bruslil, jak uměl. Jarek, jediný „protirežimní“ široko daleko, sedí v ostravské hospodě s estébákem, kecají spolu a ten estébák pak z toho napíše svodku. Jarek říkal titěrné maličkosti, věci, které lidi znali z Rudého práva: Kryl je malý a zamindrákovaný, Kohout má sbírku obrazů… Problém je, že jmenoval, kdo mu dal k podpisu Několik vět. I to ale bylo beztak veřejné tajemství. Je to škraloup na charakteru, který ho myslím hrozně trápí. Napsal o nich a o sobě několik otevřených, geniálních písní. Byl jsem s děvkou, ale na pokoj jsem s ní nešel. A já mu věřím, nešťourám se v cizích osudech.

Naše přátelství to neovlivnilo, přešlapujeme kolem sebe se vzájemnou úctou. Mám ho rád. Od našeho prezidenta vzal metál, aby se pomstil svým kritikům. Od toho ruského ho mlčky převzal, aby se dostal ke sto padesáti milionům tamních posluchačů. Pro něj jako rusofila orientovaného na oděský folklor a Vysockého to dává smysl. Chápu to, i když se za něj stydím.

Bez nich bychom si nezahráli. I poslední androš platil daně nebo v base brousil šatony a lepil pytlíky. Roli straníků je dnes těžké posoudit, informátoři byli v pořádání našich koncertů velmi úspěšní. Nejsem mstivý, spíš to s jemným uzarděním přijímám jako daň z konání dobra.

Poskytl jsem mu dva obšírné rozhovory. Přibarvování vlastních zásluh se mě nicméně netýká. Snažím se být sebeironický a nic nezamlčovat.

Zní mi to velmi bizarně. Když měl do Prahy přijet Brežněv, tak na Národní třídě v prodejně sportovních zbraní pověsili do výlohy Brežněvovu fotku pod nápis Lovu zdar! – měl Jurčak na mysli zrovna tohle? Na esejistické rovině to funguje, ale běda, jakmile se na to budeme snažit naroubovat skutečné zážitky skutečných lidí.

Havlův příměr se zelinářem je pak třeba číst coby literární metaforu. Zelináře použil jako symbol přežití. Zpětně bychom i Havla mohli nazvat super-zelinářem: na konci roku 1989 přijal nabídnutou ruku KSČ a nechal se zvolit prezidentem sto procenty hlasů tehdejšího parlamentu. Každý má svůj vlastní důvod ke kolaboraci – pro někoho je to dostat dítě na školu, pro někoho služba národu v revoluci. To jsou paradoxy…

Je to drzost a nevděk nostalgické paměti. Líp se za minulého režimu měli jen veksláci nebo nomenklaturní kádři, ale i bolševici nakonec trpěli nedostatkem a museli se starat o to, kde sehnat hajzlpapír.

Tehdejší rodiny čekaly deset patnáct let v družstvu, než jim milostivě přidělí byt. Dnes je bydlení věcí svobodného rozhodnutí. Můžete se přestěhovat na venkov a chovat ovce, jste odpovědni za svou volbu. Máte svobodu půjčit si padesát tisíc na zlodějský úrok a nesplácet. Skočíte-li na vidinu bezpracného zisku, je to vina vaše, ne kapitalismu.

Ano, exekuční byznys je zcela nemorální, Babišova postkomunistická vláda ho řeší opožděně. „Jeho“ kapitalismus má spousty nevyřešených legislativních problémů, které vyplavou na povrch, až ho opustí na dluh přeplácení důchodci, právníci a noví kolaboranti. Ale kde bude on – a kde oni?