Článek
Dlouho jste byla vnímána jako dokumentaristka, co mapuje disfunkční politické instituce ve snímcích jako Nemoc třetí moci, Od Fica do Fica nebo Těžká volba. Co vás přimělo opustit jisté vody dokumentu a natočit hraný film?
Mám kamarádku Inge, která zažívala spory se svou sousedkou. Řekly jsme si, že by z toho mohl být dobrý film, a tak jsme ho udělaly. Inge napsala scénář, podařilo se nám sehnat peníze, ačkoli jde pořád o nízkorozpočtový snímek. Inge si pak samu sebe i zahrála. Myslím si, že člověk hlavně musí věřit postavě a tomu, co se děje. A pak je jedno, jestli vznikne dokument, nebo hraný film.
Umožnil vám přesto formát hraného filmu jiný typ kreativního vyjádření, který jste si v dokumentu nemohla dovolit?
Moje dokumenty vznikají strašně dlouho, trvá mi najít ty správné scény, příběh se ze všeho toho nasbíraného materiálu vyjevuje postupně. Hraný film je oproti tomu velká úleva, protože to jde rychle, máte k dispozici konkrétní natáčecí dny i herce.
Ingrid Hrubaničová ve filmu Zešílet
Nicméně dokumenty pro mě vždycky budou silnější: pracujete s reálnými lidmi, sledujete je, snažíte se k nim dostat co nejblíž, někdy trvá třeba i rok, než vás k sobě pustí, než přestanou vnímat kameru, než se dostanete k nějaké pravdě. Je to úžasná práce.
Ale i u hraného filmu jsem se snažila, aby byl pravdivý. Vlastně nevím, o co jiného by mi mělo jít. Vytvářet něco, co je falešné? Nerada se na neupřímné filmy koukám, a proto takové ani nechci dělat.
Osobně mě potěšilo, že se v Zešílet objevují i velmi intimní scény, které se v českém filmu jinak moc nevyskytují. Například když se hrdinka Nadia nahá prohlíží v zrcadle nebo když omývá svého nemocného otce. Přitom tyto momenty působí přirozeně, autenticky. Když jste ty scény točili, byla jste si vědoma, že pracujete s něčím, co je v lokální produkci dost nevídané?
Scéna s umýváním otce je založena na reálné situaci, o které mi Inge vyprávěla. Líbily se mi i jiné podobné situace, které mi však Inge do filmu dát nedovolila. Třeba ve scéně, kde se o patro výš souloží, jsem po ní chtěla, aby začala onanovat, ona to ale odmítla.
Svoboda je v našich fantaziích. Režisér Tomasz Wiński soutěží ve Varech s filmem Hranice lásky
A máte pravdu, že zdejší filmy pracují s intimními scénami dost opatrně. Byla jsem na české premiéře Hranic lásky. Navzdory tomu, že pracují s ruční kamerou, je ten film strašně prudérní. Sex prakticky neukážou. Točili to mladí lidé, a tak jsem počítala s tím, že mě film nějakým způsobem vzruší, ale to se nestalo. Nebyla tam žádná krásná erotika. Chápu, že je velmi těžké natočit erotickou scénu, ale Hranice lásky sledují dvojici lidí, kteří se milují: měly by umět ukázat vše, co k tomu patří.
Mnohokrát jste v souvislosti se svými dokumenty zdůrazňovala, že vám nejde o to, mapovat, jak fungují vnitřní mechanismy institucí, ale spíše zobrazit dopad, který mají na jedince. Podobným směrem se ubírá i Nadia v Zešílet, když se ocitá v tísnivé existenční situaci, ve které jí instituce nechtějí pomoct, a svou frustraci si začíná vybíjet na ještě marginalizovanějších lidech okolo. Kdo je tedy obětí ve vašem filmu? Nadia, nebo lidé, kteří jí přijdou do cesty?
Myslím si, že i Nadia se mění. Lidé zastižení existenční nouzí často postupně nabývají pocit, že svou situaci musejí chytit do vlastních rukou, získat zpět kontrolu nad vlastním životem. Nadia pak chytí jednu ze sousedek pod krkem a řekne, že bude žít její život. Nechceme se nechat terorizovat od druhých. Lidé se soudí, zažívají nespravedlnost a v důsledku přestanou věřit státu a systému. A takových případů přibývá. Co nevidět nás to převálcuje.
Jaká je v tom role filmu a filmařů?
Pěkně to vystihla Tereza Matějčková, když říkala, že se nám vytratila filosofie, která by reflektovala život a to, jak ho žijeme. Místo toho se filosofové věnují grantům a jsou odříznutí od světa. Totéž se stalo filmařům. Naháníme granty a pitchingy. Jsme hodnoceni podle toho, jestli se náš film dostane na festival a kolik nám který hodnotitel dá bodů. Pak se vytrácí to, o čem bychom měli mluvit – o obyčejných lidech. Přece o tom kdysi výtvarné i filmové umění bylo!
Když jsem natočila film Očista o snaze ozdravit po vraždě novináře Jána Kuciaka slovenskou justici, bylo mi z jednoho festivalu řečeno, že je moc komplikovaný, a tudíž nikoho nezaujme. Ale já odmítám upravovat svůj film podle agendy zahraničních festivalů. Raději zůstanu na periferii, i když to bude znamenat, že na další film už nedostanu peníze.
Vrátilo to lidem do rukou moc. Novinářka Pavla Holcová o figurách kolem vraždy Jána Kuciaka
Podobně Zešílet bylo pro zahraniční festivaly „málo feministické“, příliš jemné a málo angažované. Argumentovali tím, že Nadia není ta velká ženská postava, ale normálně žije a pracuje. Není podle nich dost oběť. Kdyby ve filmu s dcerou neměly co jíst, možná by film vzali. Je to absurdní.
Během natáčení jste spolupracovala s bývalými kolegy z již zaniklého nezávislého divadla Stoka, jako je právě Ingrid Hrubaničová nebo Vladimír Zboroň. Promítla se tato společná divadelní zkušenost do vaší spolupráce?
Inge mě nikdy nepřijala coby režisérku. Celou dobu jsme byly podobně jako předtím v divadle na stejné úrovni. Proto se mi některé scény nepodařilo prosadit. Kdybych o to požádala herečku, tak to udělá, ale já musela Inge tolerovat coby spoluautorku.
Mnoho lidí mě před tím varovalo, tvrdili, že by režisér měl mít na place poslední slovo. Ale já vsadila na Inge, na její pravdivost. Bylo zbytečné do toho zatahovat ješitnost.
Navíc nejen námět, ale i scénář a výsledný film jsou do značné míry jejím osobním příběhem. I tak jsem si ale některé věci prosadit musela, třeba právě scénu, kde stojí nahá před zrcadlem.
Zuzana Piussi
Inge byla taky dost fixovaná na linku konfliktu se sousedkou. Já jsem film tlačila spíše k situaci ženy po padesátce, které odchází sexualita.
Výsledkem jsou dvě rozdílné poloviny filmu: první, to je čistá Inge, v druhé jsem to chytila do rukou já. Sousedský teror podle mě na celý film nevystačí. Chtěla jsem tam mít více vrstev. Proto jsem se snažila do filmu dostat nejen vytrácející se sexualitu, ale i odmítnutí možných nových vztahů.
V jednom textu jste psala, že váš film „je o tom, že sníme o harmonii a štěstí, ale i o tom, že vlastně nechceme mít vztahy, protože na ně nemáme čas nebo energii“. Mám to chápat tak, že Zešílet je o rozpolcenosti mezi tím, po čem toužíme, a tím, co doopravdy potřebujeme?
Za mě určitě. Současná kinematografie stále řeší hluboké vztahy mezi mužem a ženou. Ale my sami takové nežijeme. Skutečné vztahy podle mě vznikají jenom v dětství, ještě ve škole, kdy na ně máme kapacitu i odvahu. Takové pak často vydrží celý život. Silná pouta se utvářejí, když to ještě není účelové.
Netočím kvůli pozlátku ani uznání, říká filmový režisér Václav Kadrnka
Většina filmů zobrazuje naše romantické představy. Rádi se dojmeme a uroníme slzu. Chceme vidět, že se milionář může zamilovat do prostitutky. I když realita je jiná. Náš svět se rozpadá, stát je slabý, bez peněz se ke spravedlnosti nedostanete, je válka, obyčejní lidé trpí chudobou a cítíme nejistotu ohledně budoucího geopolitického uspořádání. Proto tíhneme ke komediím, nebo dokonce k romantickým komediím.
Předpremiérou filmu Zešílet jste spolu s Vítem Janečkem, Václavem Kadrnkou, Simonou Kadrnkovou a Vierou Hladišovou znovuotevřeli pražské kino Atlas. Chcete mít z Atlasu prostor pro snímky mimo hlavní proud?
Mám pocit, že takové filmy tam hrajeme. Samozřejmě: chceme i vydělat, protože platíme komerční nájem. Proto nemůžeme promítat jenom filmy pro pět lidí, takže to kombinujeme. Hlavně ale chceme pomoct těm, co nemají tolik příležitostí hrát své filmy. Kdybychom teď chtěli dát Zešílet do normální distribuce, nikdo ho nevezme. Distribuční firmy se na film dívají jako na zboží, řeší jenom, „kolik se toho prodá“. Distribuce je dneska hrozně rychlá, jakmile nemáte hned od začátku čísla, okamžitě vás zaříznou. My chceme v Atlasu dát filmům čas.
