Hlavní obsah

Zapomeneme. Sloupek Štefana Švece

Julien Galisson, Cécile Misseová, Marion Jouanneauová – vzpomínáte si na ta jména? Nevzpomínáte. Patří třem ze 130 obětí útoku na pařížský klub Bataclan v listopadu 2015. Jsou to jména lidí, o kterých mnohokrát zaznělo, že na ně nikdy nezapomeneme.

Foto: Christophe Ena, ČTK/AP

Rozbité hodinky na ulici u koncertní síně Bataclan, Paříž, listopad 2015

Článek

Nejnověji slýcháme o obětech a hrdinech války mezi Izraelem a Palestinci. O nich, stejně jako o všech obětech a hrdinech světa, se z dojemných postů a projevů dozvídáme, že nebudou zapomenuti (pokud náhodou nejde o oběti a hrdiny konfliktů, jež náš svět nezajímají: Jemenci nebo Súdánci umírají anonymně).

Smutná pravda a dodatečná krutost válek i teroru leží v tom, že nakonec všichni zapomenuti budou. Vitalij Sapylo nebo Jevhen Malyšev jsou národní hrdinové Ukrajiny. Padli loni. Jak dlouho si je můžeme my, ale i lidé na Ukrajině pamatovat přes hory nových mrtvých, kteří padli letos? Nad každým hrdinou zazní, že jeho oběť nebyla marná a že navždy zůstane v našich srdcích. Některým se vytiskne i velkoplošná fotografie a kamsi se na čas přilepí. Než stihne vyblednout, překryje ji další.

Terrance Andre Aiken, Vincent Francis Giammona a Kenichiro Tanaka umřeli při útocích z 11. září 2001. Jejich jména se čtou každý rok na výročí, podobně jako se v jeruzalémském památníku Jad Vašem čtou bez přestávky jména milionů obětí holocaustu. Je dobře, že se tak děje, ale i tak je jméno jen zvuk. Zvuk zůstal zachován, člověk za ním mizí.

Protipříběhy. Sloupek Štefana Švece

SALON

Frázi o tom, že nikdy nezapomeneme, mají politici ve válečných a poteroristických projevech povinnou. Musejí ji říct kvůli příbuzným a blízkým mrtvých, kteří každé takové slovo potřebují jako vachrlatou příčku na žebříku, jenž je snad jednou, po dlouhé době, vytáhne z propasti smutku nad nesmyslnou, absurdní ztrátou. Musejí ji říct i kvůli nám všem, kteří víme, že i my a naši milovaní můžeme nesmyslně, náhodně umřít.

Mám za to, že politici zapomínají jména obětí do deseti minut poté, co řeknou, že nikdy nebudou zapomenuta. Nedivím se jim, mají toho hodně. I my už ve chvíli, kdy mluvíme o věčné paměti, víme, že reálně půjde o věčné zapomnění. Fráze potřebujeme, ale vědomí toho, jak jasně lžou, by nám mělo pomoci nenávidět všechno, co zbytečnou a předčasnou smrt jakékoli lidské bytosti umožňuje. A hlavně nenávidět ty, kdo válku a teror přinášejí. Kéž jsou jejich jména vymazána navěky.

Související články

Haikaři. Sloupek Štefana Švece

Česká haiku mi vždycky přišla podezřelá. Napsat tříveršovou básničku na 5-7-5 slabik je až příliš snadné na to, aby to nesvádělo hochštaplery. Japonskou...

Lizeum. Sloupek Štefana Švece

Udělat muzeum malířství je hračka. Prostě na zdi pověsíte obrazy. Muzeum hudby je o něco těžší, ale aspoň tam můžete vrznout nástroje. Trumpety se pěkně...

Keep smajlík. Sloupek Štefana Švece

Děti, ty naše malé turbo verze, nečtou. Můžeme se na ně proto čílit. Můžeme plakat nad úpadkem lidstva, které již více nepozná krás Raisova Pantáty Bezouška,...

Výběr článků

Načítám