Žaludek a prdy beru vážně. Peter Strickland natočil film Neduživý gurmán

Původně film začal jako satira na umělce a jejich komplexní vztah s institucemi, které financují jejich práci. Snažil jsem se být neutrální, podívat se na hledisko obou stran a nabídnout soucit i posměch. Pak mě ale začala zajímat tabu a šok v umění, a to mě nakonec dovedlo k příběhu muže, co trpí velmi intimními a ztrapňujícími žaludečními problémy – toho druhu, kterým trpí řada lidí, jenže se o tom stydí mluvit i s lékařem.

Ne, jen jsem byl v kapele The Sonic Catering Band. Hodně jsme koncertovali a občas na nás přišel jen jeden jediný člověk. Kapelu jsem založil v roce 1996 a už se rozpadla. Trochu jsme se podobali tomu kolektivu z filmu.

Můj další snímek už o zvuku nebude. A i tady jsem se rozhodl více zaměřit na žaludeční problémy, jimiž se filmy skoro nezaobírají. A pokud ano, tak výhradně komedie, přestože na anafylaktický šok lidé i umírají. Tahle ignorance mě frustruje, já jsem chtěl ke gastrickým problémům přistoupit zodpovědně. Chtěl jsem popsat celiakii a její příznaky metodicky. Když poprvé zmíníme plynatost, diváci si můžou myslet, že jsme taky natočili komedii. Ale brzo jim dojde, že to bereme vážně. Skoro žádné projevy gastrických problémů neukazujeme, hlavní postava o nich jen mluví ve svém velmi seriózním voice-overu.

Humor ale leží jinde, vyvolávají ho genderové a kreativní konflikty mezi umělci a lidmi z institutu. Žaludek a prdy beru vážně. Vždycky je však ošemetné najít tu správnou rovnováhu. Když něco pojmete moc vážně, může to působit, že publikum poučujete. To jsem nechtěl.

Nevím, jestli za to může průmyslové zpracování potravin, ale alergie a autoimunitní nemoci jsou čím dál častější. Celiakii má dnes spousta lidí, a přitom ji společnost pořád moc neakceptuje a bere ji jako nějakou módu. I restaurace, které nabízejí bezlepkové jídlo, ho obvykle připravují na stejném místě jako ostatní věci, takže dochází ke kontaminaci. Pořád kolem těchto nemocí existuje spousta nedorozumění. Na konci filmu je jasné, že mít celiakii není konec světa, přesto doufám, že diváci té nemoci budou líp rozumět a už si nebudou myslet, že celiakovi se přece nic nestane, když sní trochu lepku. Taky se hodně soustředím na strach, který člověk pociťuje ještě před touto diagnózou.

Zkoumám, proč nás míň šokuje žena, kterou na jevišti mrzačí, než to, že si někdo prdne. Chci přehodnotit tabu. Pokud se někdo po zhlédnutí mého filmu odváží před ostatními hovořit o svých žaludečních problémech, budu rád.

Ano, když jsme najímali členy štábu, vyprávěli mi, kdy byli na kolonoskopii nebo že mají syndrom dráždivého tračníku. Cítili, že o tom můžou mluvit. Tyhle informace lidé považují za velmi soukromé a já se ptám proč. Neduživý gurmán vás nenavádí, abyste šli do restaurace prdět a kálet. Jde mi o to, najít něco mezi tímto extrémem a mlčením. Debata kolem žaludečních potíží by měla mít svou důstojnost.

Obecně mě nicméně fascinuje, co nás šokuje a co ne. Lidé nemají problém, když se v mých filmech objeví násilí. Ale pokud je tam slast nebo něco tělesného, pokaždé se dostanu do potíží. V mém předchozím snímku Takové krásné šaty jedna postava olizovala menstruační krev a v USA jsme tu scénu museli vystřihnout. Přijde mi divné, že extrémní mizogynní násilí ukázat můžete, ale konsenzuální tělesná rozkoš je tabu. A nejen ve filmu. Pamatuju si, že když do Británie přišla vlna rave, mainstreamová média z toho byla vyděšená. Lidé, kteří se baví, byli vnímáni jako hrozba.

Věci, které šokují jenom proto, aby šokovaly, nejsou zajímavé. Šokovat je hrozně snadné. Nicméně pro umělce to může být návykové. Když vaše publikum zalapá po dechu, vyplaví se vám z toho endorfiny.

V New Yorku, na místě zvaném Cooler, což bylo renovované skladiště masa, vystupovala umělkyně jménem Otto. Čtyři muži ji donesli na posteli pokryté ovocem, byla nahá, politá medem a vínem a řezala se do těla a svou krev nalévala do vinných sklenic, z nichž ti muži pili. A pak celé publikum taky postříkali krví, akorát prasečí… Bylo mi jedenadvacet, v New Yorku jsem byl poprvé a v tom momentě jsem zalitoval, že jsem nezůstal doma v Readingu.

Moc toho o něm nevím, možná jsem v Neduživém gurmánovi natočil úplnou fikci. Tuším jenom, jak zhruba fungují umělecké rezidence, mám kamarády, co se jich zúčastnili. V mém snímku ale nejde jen o performance, můžete tam hledat paralely též s filmovým světem. I v něm jsou důležité finance a debaty o tom, co filmař udělá s penězi, které mu někdo svěřil.

Ano, peníze jsme museli sehnat jinde. Lidé o vás mají vždycky nějakou představu, založenou na vašem dosavadním díle, a myslí si, že si dokážou představit váš další film, zatímco vy se snažíte naopak posunout někam jinam; jakkoli mě obviňují, že jsem pořád stejný. Myslím, že je rozrušilo to prdění. Na papíře to může působit jako nějaká upocená komedie pro chlapy a oni se toho asi lekli.

Přitom ve filmu zazní jediný prd. A ten je můj. Vážně. Představitel hlavní role Makis Papadimitriou tu riskuje, že bude lidem pro smích, tak jsem mu řekl, že zariskuju i já a trochu mu s tím prdem pomůžu. Byl mi za to vděčný. Mohli jsme vybrat prd ze zvukové banky, ale tohle bylo lepší.

Slyšeli jsme jich hodně, existuje spousta druhů prdů. Původně jsem neplánoval do Neduživého gurmána ani jeden. Ale připadalo mi, že v té jedné scéně je třeba dát něco v sázku. Samozřejmě se bojím, že se u ní diváci budou smát. Zajímavější je ale riskovat, i když se vám to může vymstít.

Když se jim líbí, tak jo. Mám ale i špatné zkušenosti. Je to adrenalin. Netočím filmy, abych všechny potěšil nebo abych vyhrával ceny. Baví mě zkoumat věci, co můžou lidi rozdělovat. Nicméně vidět diváky, jak odcházejí uprostřed vašeho filmu, není nic příjemného.

Tahle estetika mě prostě baví. Rád ve filmech unikám z reálného světa, nejen vizuálně, ale i jazykem. Mimochodem britské snímky stále nejsou zrovna rozmanité, co se týče přízvuků postav. Znám hodně herců z východní Evropy, kteří v Anglii nemůžou sehnat roli, zatímco britští herci hrají postavy z Východu běžně… Já chci ve svých filmech vždy paletu akcentů! Patří do filmového světa, na kterém jsem vyrůstal, do díla Herzoga, Fassbindera a dalších divných evropských tvůrců.

Přichází Satan!. Bylo mi asi deset nebo jedenáct a vkradl jsem se jednou v noci k televizi. Velká chyba. Strašně jsem se bál. Až když jsem byl starší, došlo mi, jak významná byla herečka Billie Whitelawová a co všechno udělala se Samuelem Beckettem, přesto ji pořád nemůžu ve své hlavě oddělit od Přichází Satan!.

Nicméně tehdy jsme aspoň věděli, že v noci je to v televizi nebezpečné. Dnes je o dost složitější zajistit, aby vaše dítě nezahlédlo něco nevhodného – na YouTubu je nebezpečno pořád.

Především fyzicky. Když jsem chodil na uměleckou školu, dost mě frustrovala, protože byla hodně teoretická, a na to není můj mozek stavěný. Jedním z důvodů, proč točím filmy, je snaha porozumět vlastním reakcím na umění, které často nedokážu vyjádřit slovy. Vždycky jsem ho prožíval fyzicky, až katarzně – filmy, hudbu… Jako by mě něco očistilo. Těžko se mi to popisuje.