Článek
Právě Janoušek, osobitý písničkář a taky učitel v textových dílnách, se Žáčkovou poezií zabývá dlouhodobě; před pěti lety zhudebnil Žáčkovy dětské básničky na albu Koťata, které svou jazykovou a hudební jiskrností patří k nejpovedenějším tuzemským deskám pro děti i jejich hravé rodiče.
Letos Slávek Janoušek vydal vlastním nákladem album Učitel ŽÁČKOVI / ŽÁČEK učiteli. Pocta J. Ž., poskládané z dvaadvaceti zhudebněných básníkových textů a určené tentokrát hlavně dospělým.
Na básních Jiřího Žáčka by šlo vyučovat umění písňového textu – ostatně přesně to taky Janoušek ve svých textových dílnách dělá. „Už dávno před mnoha lety jsem jako gymnazista četl poezii Jiřího Žáčka a hned si ty básně s kytarou zpíval, protože na rozdíl od některých básníků, kteří s námi po ta desetiletí šli, přesně věděl, co je rytmus, a naprosto neomylně a precizně trefoval řádek po řádku. To se zpívalo samo,“ vzpomíná dnes Janoušek. „I později jako učitel jsem žáky na vlastnosti Žáčkovy poezie v hodinách upozorňoval.“
Ke stvrzení jeho slov stačí ocitovat kousek hned úvodní písně Měsíc sebevrahů, v níž slova rázují jak v rytmu taktoměru: Tví strážní andělé sotva tě ochrání / Cesta je daleká a marné volání / Svlékám tě poslepu horkými dlaněmi / Zapomeň pohádky o ráji na zemi / Psi vyjí na lunu ukrytou pod kápí / Město je Atlantis, která se potápí.
Janoušek z Žáčkova díla volil pochopitelně právě ty texty, které ke zhudebnění vybízejí. Například z básníkovy zatím poslední, loňské sbírky Kdo učí ptáky zpívat vybral rytmickou rýmovanou skladbu Návod k použití knížky básní, zatímco texty psané volným veršem, syrovější a intimnější, se do konceptu hudebního alba nehodily. Tak je taky nutno „číst“ tuto desku – jako poctu určité části básníkovy tvorby, části vzešlé z přízně lehčích, a zároveň zemitějších múz.
Slávek Janoušek
Ani tady nechybějí vážné texty, milostné anebo nostalgické, v nichž se katarze skrývá za nápaditými rýmy a lehkonohou hudbou tak dovedně, že je posluchač překvapený, když zničehonic ucítí dojetí. Víc je ale skladeb řekněme satirických, které by místy měly blízko k moralitám – kdyby je jejich vlastní zpěvnost a Janouškovo zhudebnění nepozvedaly výš. Zastoupeny jsou taky texty nic neřešící, zato radostně hravé, anebo zasněné až k poetismu.
„Říkal jsem si kdysi: Škoda že si neumím své básně zhudebnit, převlek za písničky by se mi líbil víc než holé texty bez muziky,“ dodává Jiří Žáček. „Dnes už si to neříkám, vím, že když se mých básní ujme Slávek Janoušek, rozezpívá je tak, jak bych to já nikdy neuměl.“
Že poezie může mít blíž k uším než očím, věděla už Sapfó, když přednášela své verše na pahorku v Mytiléně, a možná to dávno před ní věděl muž z doby kamenné, o kterém je na albu taky písnička. Nám to připomíná Jiří Žáček.
Autor je spisovatel a redaktor Salonu.