Začátek panku na Žižkově

Hudba. Ticho.

Hudba a ticho je jako pank, co vytlouká do kolejí vlak jedoucí ze Sudet do Berlína. Východního. Bývalého. Je to jako smutek po koncertě Die Toten Hosen, kdy člověk sedí na schodech s kelímkem zvětralého piva a s holkou, co možná jede v koksu, ale jinak je v pohodě. Je to jako okamžik, kdy je všechno doopravdy a člověk může zažít třeba tři minuty skutečného štěstí.

Hudbu i ticho měly v sobě taky Vanda s Gertou. Sešly se na čtení Jaroslava Rudiše, protože to je pank.

„Jak je?“ řekne Vanda a zapálí si cigaretu.

„Jaro,“ řekne Gerta a taky si zapálí cigaretu.

Vanda ví, že kdyby bylo léto, Gerta řekne léto, a kdyby byl podzim, řekne podzim. Teď je ale jaro. Jaro je tady. Vaculík je taky pank.

Chvíli obě mlčí a pramínky kouře obtáčejí siluetu žižkovského vysílače, je to dlouhej kouř a pohoda jazz. Je to pank. Vanda potkala Gertu v Berlíně, kde loni strávila léto ježděním ve starých československých tramvajích, kterým místní říkají Husákova pomsta, protože jsou těžké a ničí koleje.

„Kdo to je Husák?“ zeptala se tenkrát Gerta a zapálila si cigaretu.

„Asi ňákej řidič tramvaje,“ řekla Vanda a taky si zapálila cigaretu. „Jednou jsem spala s řidičem tramvaje. Poslouchal Depeche Mode a Joy Division, ale jinak to bylo gut.“

Potkaly se ve čtvrti Prenzlauer Berg, kde Gerta bydlí. Její otec je vlakvedoucí a dokáže vnímat energetické proudy v úbánu, což je metro. Prenzlauer Berg už není, co býval, divoká stará čtvrť z časů NDR zmizela, fasády s dírami po kulkách jsou opravené, v ulicích stojí odpadkové koše a v hospodách se nesmí kouřit. Gerta se s tím nechce smířit a v noci novým nájemníkům staré čtvrti strká sirky do zvonků.

„Co bude Jára dneska číst?“ zeptá se Gerta a napadne ji vzpomínka, jak její otec v osmdesátých letech koupil trabanta a dal mu jméno Günter. Proč ji to teď napadlo, neví.

„Konec punku v Heslinkách,“ řekne Vanda a zapálí si cigaretu.

Vevnitř hlava na hlavě tak sedíme na zemi protože to je pank a protože na židlích seděj jenom slušný lidi měšťáci Gerta by jim všem měla nastrkat sirky do zvonků. A přichází Jára a je sexy jak Sid ze Sex Pistols kterej sice neuměl pořádně na nic hrát ale byl největší panker a já bych chtěla bejt jeho Nancy nebo bych si aspoň chtěla dát cígo ale tady se nekouří sou to měšťáci snobové arschloch a scheisse. Všichni tleskáme a Jára čte a je to jak song od Sex Pistols který hráli rychle nebo ještě rychlejc takže jejich písničky byly rychlý nebo ještě rychlejší a Jára seká slova jak kytarový riffy a neni to žádnej konec panku v Helsinkách ale začátek opravdovýho a nejhustšího panku v Praze. Ta knížka je psaná jako deník pankerky co jí ještě nebylo 17 a nejsou to ani normální věty co bejvaj v knížkách nemaj čárky a nejsou tam ani odstavce sou to výkřiky zraněný temný duše jako je ta moje a já tomu přesně rozumim a Gerta by tomu taky rozuměla kdyby uměla česky. A Jára čte o koncertě Die Toten Hosen někdy po válce nebo před válkou to je mi luft prostě dávno ale je to síla a po Tótnech nastupuje na pódium Majkl Nonstopíča David a pankáči nabíraj štěrk do kelímků od piva a házej mu to do kláves a Gerta se ptá co to je nonstopíča protože tomu jedinýmu rozumí protože první část je internešnl a druhou část sem jí naučila kdysi v Berlíně a dneska sme to i s obrázkem načmáraly na zeď knihovny aby slušný lidi viděli co si myslíme. A já Gertě řikám že Nonstopíča David je největší scheisse a ein kessel buntes a ona kejve čírem jako že je to gut a kroutí si sichrhajckou co má v uchu. A Jára finišuje čte o tom jak bubeník Tótnů sejmul benga židlí a všichni se smějem a tleskáme my pankáči i slušný lidi na židlích a tohle umí Jára ze všeho nejlíp strhnout a okouzlit a udělat šou. Ale opravdovskou pankovou šou a žádný ein kessel buntes. V sále se rozsvěcí a my furt tleskáme a na pódium letí podprsenka a já tu krávu co to hodila sjíždim pohledem a nejradši bych jí taky flákla jednu židlí protože já nemam žádný prsa ale mně je to luft protože až si udělám číro tak mi chlapi budou koukat jenom na hlavu takže bude všechno ókáčko teda jestli mi to mutr dovolí.

A pak Vanda s Gertou stojí zas venku a kouř cigaret jim rozostřuje výhled na hvězdy i na žižkovskou věž. A tahle chvíle ztišení po pankovém nářezu, to je ono. To je ten okamžik, kdy je všechno doopravdy a člověk může zažít třeba pět minut skutečného štěstí. Vanda zrovna přemýšlí o tom, že žižkovský vysílač takhle nasvícený připomíná vztyčený penis, když se u nich zastaví kluk s patkou a stíny kolem očí a ptá se, jestli nemají cigaretu. Mají. Vanda mu podává startku a kluk se ptá, jestli četly ten nový Rudišův román.

„Já Járu nečtu, ono to na papíře neni moc pank,“ říká Vanda. „Lepší je slyšet ho naživo, to je něco úplně jinýho, to je gut.“

„Máš recht,“ kývne kluk, jako by věděl, jak moc Vandu vzrušují germanismy.

Podívají se na sebe a jejich oči jsou najednou jak světla vlaků v úbánu, řítí se proti sobě po stejné koleji a kolem nich se rozsvěcí nebe pod Berlínem. Tunnel of Love. Tahle písnička není moc pank, Vandin táta si ji prý kdysi dovezl na elpíčku z Německa, ale na to teď Vanda nemyslí, protože vlaky se přibližují a už přichází srážka. Láska.

Gerta Vandu zatahá za rukáv. „Co blbneš, dyť one je...“ Chvíli se to zdráhá vyslovit. „On je emo!“

Vanda z kluka nespouští oči, svět se s ní kymácí jak lokálka v sudetských kopcích.

„Na to sere pes,“ vydechne zasněně, „hlavně že má patku jako Jára.“

A na to Gerta nemůže nic říct, tak si zapálí další cigaretu.

Hudba. Ticho.

Hudba. Ticho.

Vanda slyší, jak jí buší srdce.

To je začátek panku na Žižkově.