Záblesky flitrů na haldách. Eva Klíčová nad románem Shuggie Bain

Douglas Stuart, dnes newyorský módní návrhář, se v knize vrací do svého dětství, na chudé předměstí Glasgowa osmdesátých let.

Co svět uchvátilo na jeho rozsáhlém popisu života alkoholičky Agnes a jejího dospívajícího syna Shuggieho, který zjišťuje, že je gay?

Málokteré literární dílo lze jednoznačně charakterizovat barvou – Shuggie Bain ale mezi takové výjimky patří. Je to román šedý až tmavě šedý. Ulpívá na něm uhelný prach z kdysi prosperujícího průmyslu a těžby, věčně našedlé je glasgowské, na sluneční svit skoupé nebe, zšeřelé jsou úzké pokojíky levné masové výstavby, šedá je barva plísně, vlhkosti a deprivace. Je to barva života bez perspektivy, lidí vržených globálními ekonomickými procesy do nezaměstnanosti a chudoby.

Ve sledované čtvrti industriálního Glasgowa se úplně neosvědčily konzervativní recepty na krizi z dílny Margaret Thatcherové: škrty ve veřejných výdajích, válka s odbory a ve finále rozsáhlá privatizace strategických průmyslů.

Kdo z pamětníků si vzpomene na socialistickou Československou televizí propagandisticky využívané záběry z britských stávek, může nyní srovnávat životní realitu tehdejších nezaměstnaných Britů se svým socialistickým standardem – a nutno říct, že míra glasgowské chudoby a zaostalosti se v knize zjevuje v šokujících detailech. A nejde jen o konkrétní nepochopitelné jevy, jako je nošení levných zubních náhrad čili klapaček už u dětí, ale i o zkušenost vyvržení na okraj společnosti.

Extrémní životní podmínky dokonce dostaly svůj odborný název – glasgowský efekt, který popisuje mix chladného počasí, znečištění přírodního prostředí, jeho zdravotních dopadů na populaci a její následnou křehkost vůči sociálně-ekonomickému rozvratu.

Román ovšem nabízí i aktuální identifikaci s prostředím vyloučených lokalit. Těch, které vznikají v důsledku přesunu průmyslu na Dálný východ, aby tam výroba nabyla historicky olbřímích rozměrů a vyživovala západní konzumeristické „postindustriální“ ekonomiky, zatímco se četné západní, a nakonec i východoevropské dělnické regiony a třída levné pracovní síly propadají do chudoby.

V románu situovaném do osmdesátých let tak rezonují i současné krize strukturálně upadajících regionů, rezavých pásů a prekarizace, které možná stojí též za silným čtenářským zájmem o sociálně kriticky koncipovanou literaturu. Zároveň se zájem o zkušenost neprivilegovaných tříd umocňuje ještě perspektivami znevýhodnění genderem či queer identitou.

Shuggieho Baina tak lze přiřadit do proudu emancipačních autofikcí a autobiografizujících svědectví od Americké elegie J. D. Vance po texty francouzských autorů Didiera Eribona, Édouarda Louise nebo Annie Ernauxové.

Sám Douglas Stuart coby inspiraci k napsání příběhu svého chlapectví zásadně formovaného vztahem k matce závislé na alkoholu zmiňuje také román Janice Gallowayové The Trick Is to Keep Breathing, který popisuje život alkoholičky s anorexií. Ale i u nás díky filmu proslulý Trainspotting Irvina Welshe, k němuž si ovšem Stuart hledal cestu komplikovaněji pro jistou úzkost z popkulturní „safarizace“ drogově závislých komunit.

Román Shuggie Bain se nicméně od děl Eribona, Louise či Vance, která jsou psána věcně, takřka reportážním stylem, přece jen liší. Stuart je totiž silně literární, expresivní – obrazným jazykem vykresluje postavy, v jejichž vzhledu, způsobech i jazyce se otiskuje jejich sociální charakteristika, bída.

Se zmíněnou „šedostí“ románu souvisí i smyslová plastičnost, estetika odpudivosti, s níž je popsána chudoba jako něco skutečně materiálně temného, čpícího, na povrchu navlhlého, slizkého, jako zmar obnošeného oblečení, únavy, nákupů na dluh.

Autor okraj společnosti zachycuje i s jeho specifickou mentalitou, určitou škodolibostí a protřelostí, jež jsou do jisté míry sebeobranou deklasovaných lidí podobně jako rasismus, nenávist mezi katolíky a protestanty, všudypřítomná homofobie, machismus a genderová segregace (ženy zatlačené do domácností). Tedy všechno to, co může lidem ve spodních patrech socioekonomické hierarchie nabídnout aspoň nějaký pocit důstojnosti hledaný v nadřazenosti, jakkoli mnohdy na úkor jejich nejbližších.

Zatímco opilost u mužů má ve společnosti i v literatuře množství odstínů včetně rozervanecky heroických, existenciálních nebo komických, opilost u žen je buď tabuizována, nebo vnímána jako silně odpudivá. Opilá žena je troska, jíž se nikdy nedostane (spiklenecké) empatie, jako se jí nezřídka dostává mužům.

Do tohoto rámce vstupují alkoholička Agnes a Shuggie, osamělý kluk, který je jiný, vysmívaný dětmi i dospělými. Patologizovaná queer identita jej ale o to více přimyká k matce. Shuggieho gay orientace bývá okolím dokonce dávána do souvislosti s její závislostí. Pouto mezi zanedbaným dítětem a závislou matkou je zde i s ohledem na nepřátelské okolí pevné, dojemné i děsivě patologické.

Agnes si navzdory silné závislosti řekněme „drží styl“ a z těžkých rán se vždy jako fénix znovuzrodí do „pěkné ženské“, která se v lodičkách s pásky kolem kotníků a svetříku z huňaté příze a flitrů nese zanedbanými ulicemi pro svou denní várku piva. A jakkoli se tato glasgowská Elizabeth Taylorová brzy zase hroutí do své zubožené karikatury, v Shuggieho očích zůstává zvířetem zahnaným do kouta, o které je třeba pečovat.

Zevrubným popisem okraje společnosti může román připomínat realismus a naturalismus 19. století. Spíše než velký dějový oblouk a záplavu postav zde ale sledujeme sérii vypointovaných komorních epizod, situací vynořujících se z autorovy paměti: jako Agnesina pouť mezi jednotlivými bydlišti (a muži) coby snaha vyškrábat se k lepšímu životu, vzápětí vždy podlomená tvrdou realitou závislosti a nulových příležitostí.

Středem životní útěchy obou hlavních postav je potom onen až queer cit pro hezké oblečení, pomíjivá katalogová radost uprostřed šedi, hladu a bolestivé kocoviny.

Douglas Stuart tak v Shuggiem Bainovi zachycuje nejen propojenost vnímání světa mezi matkou a gay chlapcem, ale i jejich sdílenou potřebu být součástí estetiky své doby, jejích trendů a kultury – onu touhu po smyslové útěše všudypřítomnému zmaru navzdory. Na rozdíl od klasického realismu ovšem bez onoho moralisticky zdviženého prstu směrem k deprivované, „iracionální“ chudině.