Za více možností pro matky. Daniel Prokop a jeho Úvod do praktické sociologie

Ženy u nás mají asi o 22 % nižší platy než muži a pracují méně let. To se následně projevuje v důchodech, které mají nižší v průměru o 2300 korun. Argument, že je to spravedlivé, protože ženy žijí déle, a tím pádem i déle čerpají důchod, je úsměvný. Nižší penzi by pak měli mít i lidé s dobrým životním stylem a z okresů s vysokou nadějí dožití. Naopak, delší život žen se často projevuje tím, že dožívají samy a v chudobě.

Důchodová politika může rozdíly vyrovnat. Ale otázka, co stojí za tak velkou propastí mezi mzdami mužů a žen a jak zásadní je to problém, zůstává. A neptají se na ni jen levičáci. Odpověď pro miliony moderních konzervativců nedávno nabídl kanadský psycholog Jordan Peterson. V rozhovoru, který má dnes na YouTube 15 milionů zhlédnutí, řekl rozohněné moderátorce na britském Channel 4 News zhruba toto: Gender pay gap nelze spojovat s diskriminací, rozdíly v platech mužů a žen jsou dány jinou volbou vzdělání a pracovních drah a také psychologickými předpoklady: ženy mají vyšší vrozenou míru přívětivosti (agreeableness), kdy na rozdíl od mužů upřednostňují spolupráci a shodu s okolím, což je znevýhodňuje ve sporech a při vyjednáváních.

Konzervativní apologeta nerovnosti má v lecčems pravdu, ale nevyhnul se faulům. Svou tezi, že rozdíly jsou dány přirozenými sklony, které nelze zlomit, dokládá tím, že i v genderově rovnostářské Skandinávii je mezi inženýry pouze 5 % žen. Ve Švédsku je to ale ve skutečnosti 25 %. A zastoupení inženýrek se v různých zemích drasticky liší, což ukazuje, že jen o vrozenou věc nejde. A i s vlivem oné přívětivosti je to jinak. Velké výzkumy jako australská HILDA sice potvrzují, že přívětiví lidé mají při kontrole dalších faktorů nižší platy a že ženy vykazují vyšší hodnoty této přívětivosti. Když se však výzkumníci podívali na pohlaví odděleně, zjistili, že přívětivost vede k nižším platům u žen (zejména v expertních pozicích), ale nemá větší vliv u mužů. Žena je tedy za měkkost ve vyjednávání penalizována více. Naopak mužům plat roste rychleji s tím, jak jsou podle psychologických testů svědomití.

Nerovnost zkrátka není obhajitelná přirozeností. Ta nevysvětluje, proč se jednotlivé země tolik liší v zastoupení žen v technických profesích či v platových nerovnostech. Ani to, že ženy jsou platově více trestány za přívětivost a méně honorovány za svědomitost. Přirozené rozdíly mezi muži a ženami existují. Společnost je ovšem může přetvořit v systém rovných šancí – ale i v systém velkých nerovností a nespravedlnosti. V obou případech si pak vyprávíme příběhy, které daný stav obhajují coby přirozený. I politicky korektní Hollywood výrazně častěji zobrazuje v pracovním prostředí mužské postavy a u žen zase klade důraz na rodinný status. Umění imituje život, který imituje umění. Přirozenost je zrcadlo, před nímž se upravujeme, abychom vypadali jako včera. Někdy to může být dobrá volba, ale neměli bychom si nalhávat, že je to tak vždy a že nás zrcadlo zbavuje odpovědnosti.

Ano, gender pay gap není primárně dán diskriminací. Ale Petersonem zmiňované faktory toho zase tolik nevysvětlují. V roce 2014 byly v EU rozdíly mezi platy mužů a žen 14 %. Přičemž 4–5 % lze vysvětlit vzděláním, oborem práce, věkem, roky strávenými ve firmě, odpracovanými hodinami či typem úvazku. V ČR je to podobné, jen nerovnosti jsou vyšší. Co stojí za zbytkem onoho rozdílu?

Kromě vyšší penalizace žen za přívětivost je to mateřství. V západních zemích se průměrné platy bezdětných mužů a žen liší většinou o jednotky procent. V Česku je to 15 %. Mateřství pak situaci u nás ještě zhoršuje. V rámci OECD máme největší rozdíly mezi platy matek a zbytkem společnosti. Matky dvou dětí mají proti otcům dvou dětí platy nižší o třetinu. Bylo by to přijatelné, pokud by se rozdíl po narození dítěte postupně vyrovnával. Jenže i u rodičů s dospělými dětmi je pořád okolo 24 %.

Je to i tím, že Česko vydává v rámci sociální politiky extrémně málo na předškolní péči. Soukromé školky bývají pro rodiče příliš drahé – v Praze není výjimkou platit za skoro tříleté dítě a několik hodin denně ve školce 12 až 15 tisíc za měsíc. Matky jsou motivovány zůstat doma i slevami na dani za nepracujícího partnera a silným zdaněním zkrácených úvazků. Ty u nás využívá jen desetina žen, v Evropě více než třetina. Češky se tak kvůli nemožnosti volby vracejí do práce zpravidla až po mnoha letech, což je z hlediska platu již nepřekonatelný hendikep. Navíc se to může promítat do strategie zaměstnavatelů vůči všem mladším ženám.

Většina konzervativců by asi řekla, že je to v pořádku. Peterson tento vliv mateřství glosoval slovy, že „celé je to o volbách, které můžeme, ale nemusíme chtít udělat“. Naznačoval tím, že snahu redukovat tuto nerovnost zaplatíme štěstím, rozvratem rodin či poklesem porodnosti. Jeho obava může mít smysl v případě zemí, kde je na matky vyvíjen extrémní pracovní tlak a do práce se vracejí i po dvou měsících. Vše má ale svou míru. A v Česku doplácejí matky s dětmi na úplný opak toho, čeho se bojí konzervativci.

V Evropě je nejmenší rozdíl v platech mužů a žen v zemích, kde lze dobře sladit rodinný a pracovní život. Česko mezi ně rozhodně nepatří. Platy matek jsou tak malé, že když se v rodině narodí více potomků či se rodina rozpadne, jsou děti často odsouzeny k chudobě. Matky samoživitelky si u nás většinou nemohou dovolit větší nenadálý výdaj. A zatímco psychologické studie ukazují, že školka má na děti negativní vliv jen v případě dlouhodobých pobytů ve skupinových zařízeních ve velmi raném věku, chudoba má dopady dobře prokázané: na zdraví, intelekt, stres, školní úspěšnost i socializaci. Za nemožnost volby u matky tak platí i děti. Matka více dětí či samoživitelka je potom po letech života na hraně chudoby odměněna nižším důchodem.

Iluzorní je rovněž představa, že vyrovnávání genderových nerovností zaplatíme nižší porodností. Ta je totiž v rámci Evropy stále trochu vyšší v těch zemích, kde obyvatelé akcentují genderovou rovnost. Vysoká je v zemích jako Švédsko a Francie, jež svou sociální politiku orientují kromě finanční pomoci rodinám i na předškolní výchovu. Naopak konzervativní státy jako Itálie a Řecko bojují s nízkou porodností.

Podpora služeb pro matky samozřejmě nemusí mít jen formu školek, ale i méně formálních dětských skupin a rodinných center. Dvojnásob to platí ve východní a střední Evropě. Studie ukazují, že nízká porodnost je tu dána nízkým sociálním kapitálem potenciálních matek. Tedy tím, že jim chybí podpora v obci, rodině a komunitě. Spolu s velkým platovým trestem za mateřství to vede k odkladu založení rodiny.

Porodnost klesá nejčastěji tam, kde mají ženy díky rovnosti v právu a vzdělání šance na uplatnění stejné jako muži, ale reálně jsou tyto šance velmi redukovány mateřstvím. Dokud stejné šance kvůli nesvobodě a nemožnosti do sáhnout vyššího vzdělání nemají, mateřství je neomezuje. Pokud mohou mateřství po čase sladit s pracovním životem, je vliv také menší. První cestou bychom přitom za porodností asi jít nechtěli.

Moc jiných nástrojů na zvýšení porodnosti než rozšířit matkám možnosti a zajistit jim maximální podporu v prvních letech dítěte přitom nezbývá. Orbánovské nápady jako půjčky rodině na první auto či celoživotní snížení daní znějí hezky, ale nefungují. Blokem mateřství nejsou náklady na rodinu, ale ztráta příležitosti. Přímá finanční podpora vede v podstatě jen k tomu, že mladé a méně vzdělané matky mají děti dřív – ale nemají jich víc. Podpora předškolních služeb má také omezený vliv a nelze si od ní slibovat přiblížení se reprodukčnímu optimu 2,1 dítěte na matku. Efekty jdou ale lepším směrem – vzdělanější matky neodkládají kvůli obavě o kariéru rodinu tak dlouho a v některých případech mají dětí více.

Jaké poučení si z toho může vzít česká sociální politika? Je dobré redukovat nerovnosti v důchodech žen a mužů. Musíme se ale zaměřit i na to, aby ženy měly možnost volby, a mateřství se tak neprojevovalo v platových nerovnostech. To neznamená zvyšovat rodičovské příspěvky, ale masivně navýšit podporu předškolních služeb. Také je dobré zvýhodnit částečné úvazky a zrušit nesmyslnou slevu na dani za nepracující manželku, kterou plně vyčerpá stejně jen střední třída. Nejde o sociální inženýrství, nýbrž o zvýšení možností volby místo toho, abychom ji konzervativním státním inženýrstvím zapovídali.