Za sdílením je často jen byznys. Politoložka Kateřina Smejkalová o digitálních platformách

Neplatí to jen o Uberu, ale i o spoustě dalších digitálních platforem, které zprostředkovávají jednorázové zakázky, a tváří se přitom jen jako moderní nástěnka, čímž se vyvazují z jakékoli společenské odpovědnosti. Zatímco těm, kteří příslušnou službu poptávají, dávají obrovskou volnost v tom, koho si najmou, na straně poskytovatelů služeb dramaticky vyostřují delší dobu trvající proces prekarizace práce. Jsem toho názoru, že situace opravdu začíná připomínat 19. století, kdy nádeníci každé ráno obcházeli statkáře, zda ten den nebudou potřebovat s něčím pomoct. Dnes neobcházejí vesnici, ale čekají s chytrým telefonem v ruce a s otevřenou aplikací.

Navíc se skoro všechny přísliby výhod pro takto pracující ukazují jako liché. Vezměte si flexibilitu. Lidé na platformách nemají jistotu stálého příjmu a zároveň jsou vystaveni velmi přísnému hodnoticímu systému, takže se kolikrát bojí odejít od počítače. O nějaké flexibilitě tak nemůže být řeč! A i jejich výdělky přímá konkurence na platformách spíš snižuje.

Představa živnostníka, který se šťastně realizuje v jednotlivých zajímavých a dobře placených zakázkách a užívá si flexibility, je sice krásná, ale realita bývá jiná. Průzkumy ze zahraničí ukazují, že tento typ práce často preferují skupiny, které jsou nějak znevýhodněné: nízkopříjmoví občané, rodiče s dětmi, kteří si potřebují přivydělat. Jsou extrémně zranitelní a platformám vydaní napospas. Pokud učinili úvodní investici, například do koupě auta, z platformy neodejdou, ani když se dramaticky zvedne poplatek za zprostředkování, což už se nejednou stalo…

Klíčová otázka zní, do jaké míry se u platforem jedná o pouhé zprostředkovávání služby nezávislého živnostníka. Vedou se o tom odborné právnické debaty. Problém je, že platformy toho hodně předepisují, často třeba i výši odměny. Specifickým způsobem lidi úkolují nebo řídí, včetně nástrojů z behaviorální psychologie zabudovaných do mobilních aplikací, jimiž kupříkladu řidiče nutí, aby jezdili tam, kam ony potřebují, a v čase, kdy potřebují. Jinak by ani nemohly fungovat.

Ve světě protestují – a nejen řidiči Uberu, ale například i lidé pracující na platformách zprostředkovávajících služby poslíčků. Přelomové je v tomto směru loňské rozhodnutí soudu ve Velké Británii, který označil pohádku Uberu, že se jedná o pouhou technologickou platformu, doslova za směšnou a přiklonil se k tomu, že práce řidičů jednoznačně splňuje kritéria závislé činnosti. Protesty u nás se zatím zaměřily hlavně na oblast nekalé konkurence, což si vysvětluji tak, že klasické taxislužby u nás na bázi OSVČ fungují dlouhodobě a také že v Česku jen málokoho napadne, že i OSVČ by mohly vznášet nějaké požadavky ohledně například svého finančního ohodnocení. A už vůbec nemají žádné kolektivní povědomí.

Vždycky je potřeba se podívat, jakými prostředky jí bylo dosaženo. Za zvýšenou konkurenceschopností digitálních platforem určitě stojí i přínosné inovace, zejména zdokonalení propojování poptávky s nabídkou, často ale také ignorování nastavených pravidel s odůvodněním, že jsou platformy něco nového, a tím pádem se jim mohou vyhnout. Kromě toho stlačují náklady, vyhýbají se placení daní a zejména u amerických platforem hrozí cenový dumping. Často totiž ještě nejsou výdělečné a jejich ztráty prozatím financuje americký rizikový kapitál. Dá se očekávat, že až si vydobydou monopol, budou muset peníze vrátit. Takže jejich ceny, které nám teď přijdou tak atraktivní, půjdou rychle nahoru.

Řada platforem nemá jen negativní dopady. To by celá ta debata nebyla tak komplikovaná. U Airbnb by se asi dala jako pozitivum uvést dostupnost cestování, ale přece jen si myslím, že dostupnost bydlení je důležitější. Proč jsou vlastně nabídky typu Airbnb tak levné? Protože pronajímatelé často obcházejí placení daní, chybí jim pojištění, které je u normálních hotelů samozřejmostí, ale také protože ti z nich, kteří si z celé věci udělali byznys, často špatně zacházejí s lidmi, co pro ně přes různé agentury pracují. A co se týče cen nájmů, řešením je spíše obnovení jejich regulace, ke které se běžně sahá na Západě.

Ty umožňující autentické, ideálně bezúplatné sdílení, které šetří zdroje: třeba rané příklady couchsurfingu nebo spolujízdy. Jenomže podle aktuálních odhadů je podíl autentického sdílení, tedy dočasného poskytnutí vlastních nevyužitých kapacit, už jen kolem pěti procent – u zbytku transakcí tohoto typu jde o klasické podnikání. To se samozřejmě náramně hodí maskovat oním pozitivně konotovaným pojmem sdílení, zní to přece jen lépe než byznys. Naprosto scestné je potom používat pojem sdílení pro zprostředkovávání služeb. Poskytování času a know-how se odjakživa říkalo práce – a práce se těšila zvláštní ochraně. Není důvod na tom něco měnit jen proto, že je zprostředkovávána přes digitální platformy. Správný pojem je v tomto případě zakázková ekonomika, určitě ne ekonomika sdílení.

Spousta z nich obchází povinnost platit daně, jak se dá. To je typické pro řadu nadnárodních společností, a pro ty internetové je to obzvlášť jednoduché, protože se jejich činnost hůře lokalizuje. Mnohdy po Evropě strategicky rozmístily pobočky, které si mezi sebou přesouvají příjmy, aby bylo celkové zdanění co nejmenší.

Druhá věc je povinnost platit různé typy daní ze strany uživatelů platforem, a teď mluvím především o Uberu nebo Airbnb, kde může mást právě ona pohádka o sdílení: Když něco sdílím, proč bych měl platit daně? Zčásti jde ale o cílený daňový únik. V mnoha případech navíc nemáme nástroje, jak od platforem vymoci informace o jednotlivých transakcích, podle kterých by šla vyměřit daň, protože se odvolávají na ochranu údajů. Týká se to daní z příjmů, ale také nejrůznějších lázeňských poplatků a podobně.

Navzdory proklamacím firemních šéfů ze Silicon Valley stojí za vznikem celé řady nových technologií především logika zisku, která, jak známo, nepřináší nutně jen společensky prospěšné inovace. Dostat ale technologický vývoj v prostředí globalizovaného, digitalizovaného kapitalismu pod alespoň elementární společenskou kontrolu je velmi těžký úkol. Politika, která je stále svázána do hranic národních států, velmi často tahá za kratší konec provazu, co se týče finančních prostředků, know-how, rychlosti, s jakou je schopna reagovat, i efektivity nástrojů, které má k dispozici.

Důležité je, aby levice rychle a kompletně odložila technooptimistickou naivitu a doteď převažující přístup laissez-faire a kladla si místo toho otázku, jak prostřednictvím nových technologií naplňovat své vlastní hodnoty – nebo jak si je jimi aspoň nenechat pošlapávat. Konkrétně se vedou debaty například o vlastnictví platforem, zda by některé z nich neměly mít status veřejnoprávní služby, o reformách kartelového práva, aby lépe bránilo vzniku digitálních monopolů, o aktualizaci pracovního práva a práva na sdružování v odborech. To jsou všechno opatření, která operují s tradičními instituty a snaží se je přizpůsobit nové situaci. Na levici existují ale i radikálnější myšlenky, například že technologii za taxi platformami by prospěšněji než nadnárodní korporace mohla využívat místní družstva. Nicméně na otázku, jak toho všeho tváří v tvář globálnímu kapitálu nově se pohybujícímu v neregulovaném digitálním prostředí dosáhnout, zatím nikdo přesvědčivou odpověď nemá.

Jedná se vlastně jen o zpřesnění a zpřísnění dosavadní legislativy. V Německu ani u nás nejsou provozovatelé internetových platforem povinni kontrolovat obsahy před jejich zveřejněním, ale musí reagovat v okamžiku, kdy někdo již zveřejněný obsah nahlásí jako problematický. Jenže sociální sítě této povinnosti dlouhodobě nedostávají. V novém zákoně je za nevymazání takového příspěvku stanovena pokuta až 50 miliónů eur. Objevuje se v něm také povinnost pro platformy zřídit německou pobočku odpovědnou za kontakt s úředníky, což je dnes u spousty těch nadnárodních problém: když se k nim úřady chtějí dostat, není jak.

Zákon by měl vstoupit v platnost na přelomu roku, nicméně jeho kritici tvrdí, že přesouvá ještě víc kompetencí na americké soukromé firmy, a kromě toho existuje obava, že platformy budou ze strachu z pokut mazat radši více než méně. Také v tom zákoně není ukotveno právo se proti smazání odvolat. Firmy rovněž nebudou povinny postoupit úřadům identitu lidí, kteří tyto nenávistné komentáře píšou.

Čili pro přenesení jedna k jedné do Česka bych asi nebyla, nicméně Německo aspoň tento problém rozpoznalo. U nás řešíme jen technikálie, ne to, jak technologické změny ovlivňují českou společnost, tedy i jak sociální sítě mění veřejnou debatu nebo politické chování.

To neví nikdo. Provozovatelé sociálních sítí se snaží spolupracovat s externími fact-checkery, jako jsou neziskovky či veřejnoprávní média, ale sami samozřejmě na šíření senzačních zpráv obrovským způsobem vydělávají, protože ty zvyšují jejich provoz, a tedy i příjmy z reklamy. Od nezávislých fact-checkerů pak čekají, že jim zadarmo pomohou vyrovnat se s negativními důsledky jejich byznysového modelu.

Klíčové je spíš vysvětlit lidem, jak sociální sítě fungují. Že se každému na internetu ukazuje něco jiného, že existují politické i komerční zájmové skupiny, kterým se šíření dezinformací vyplácí, nebo že za každým profilem není člověk z masa a kostí. Pomoci by v tomto směru mohl robustní systém občanského vzdělávání, které by bylo celoživotní a dosáhlo by i na ohroženější starší generaci. Jenže my ho nemáme ani pro školy… A užitečné je pochopitelně i dostávat toto téma do veřejné a politické debaty.

…a teď zažíváme poměrně drsné vystřízlivění. Mysleli jsme si, že povedou k demokratizaci a větší svobodě projevu, že umožní všem lidem být slyšet. Ani ne po deseti letech jsme se dostali až sem. Máme vůbec na internetu co dělat se svobodnou komunikací? Obávám se, že ne. Křičící menšina ovládá prostor, dochází k zastrašování žen i jiných skupin. Virtuální prostředí je navíc strukturováno algoritmy a je čím dál víc individualizované, takže sdílený prostor pro společnou komunikaci začíná paradoxně chybět. Samozřejmě se nevyslovuji pro žádnou cenzuru, ale mám dojem, že se aktuální situace vymkla kontrole.

Musí se s nimi bezpodmínečně naučit zacházet. Aktuálně to bohužel vypadá tak, že to lépe umějí různí populisté, kteří si nemusejí lámat hlavu nad tím, jak na sítích prodat komplexní politický program, protože na rozdíl od tradičních stran často žádný nemají.

Důležité je také si jako společnost nastavit hranice, kde končí přípustná politická kampaň a kde začíná manipulace. K výhře Donalda Trumpa podle některých přispělo sofistikované cílení na opravdu jednotlivé voliče s pomocí jejich psychologického profilu, který byl sestaven na základě jejich aktivity na sociálních sítích. To už nebezpečně připomíná totalitní praktiky. Mainstreamové německé strany slíbily, že něco takového v kampani před podzimními parlamentními volbami rozhodně používat nebudou. U nás to není z nepochopitelných důvodů téma, ač nás volby čekají také.