Článek
Z vnějšího pohledu to vypadá, že existují dvě Rakouska: mladé, otevřené, moderní ve městech – a trochu zpátečnické, stále ještě katolické na venkově.
Není to samozřejmě takhle černobílé. Ale i ve volebních výsledcích bývá podíl silně pravicových voličů na venkově vyšší než ve městech. Konzervativní nastavení tam zkrátka je. Když přijedu na vesnici, vždycky se mě ptají, kdy už budu mít dítě. Tradiční rozdělení rolí tam hraje větší roli. Ve vsích se určitě najdou třeba i muži-policisté, kteří jsou na rodičovské dovolené – jsou to však spíše výjimky.
Myslíte si, že konzervativci v dnešní politické situaci, kdy Rakousku vládnou lidovci s pravicově populistickou FPÖ, dále posilují?
Ano, zdá se mi, že se u nás někteří politici snaží vrátit čas zpět, například k tradičnímu obrazu ženy jako matky. Škrtají se peníze zařízením, která se starají o ochranu samoživitelek a jejich dětí, někteří politici zase chtějí zavírat mateřské školky, a tím ženy zatlačit zpátky do domácností.
Ve svém románu Toni und Moni oder: Anleitung zum Heimatroman (Toni a Moni aneb Návod k románu z domoviny) píšete, že na venkově žijí dobří lidé (gute Menschen), ale žádní sluníčkáři (Gutmenschen). V čem mezi nimi vidíte rozdíl?
Slovo Gutmensch se v posledních letech stalo v Rakousku nadávkou, což opravdu nechápu. Je přece lepší být dobrým než špatným člověkem. Stejné je to s lidskými právy – i tento pojem vláčí politici bahnem. A lidé jim naslouchají. Některým se nedaří, jak by chtěli, a vybíjejí si svůj vztek, klidně na někom, kdo s tím nemá co dělat. Neustále se říká, že musíme brát obavy a starosti lidí vážně. To samozřejmě ano, ale je třeba se ptát dál – čeho se konkrétně bojí. A když někdo řekne, že má hrůzu ze ztráty zaměstnání, je třeba zjistit, jestli oprávněně, jestli jeho firmě opravdu hrozí krach. A pak se to dá začít řešit.
Češi vnímají Rakousko hlavně jako turisté. Rádi jezdí v létě do hor a k jezerům, v zimě do Alp lyžovat. Obrázek rakouského venkova, který nabízíte vy, je od této idyly na hony vzdálený. Podle vás jde o mužský svět, kterému dominuje síla. Ženy v něm jsou buď štvaná zvěř, nebo tažná zvířata. Je to nadsázka, nebo realita schovaná za upravené fasády?
V rakouských vesnicích stále vládne patriarchát. Turistům se ukazuje krásný, starý a blažený svět, ale já se ráda dívám právě za tu fasádu. Všechny zápletky mého románu jsou založené na reálných událostech. Na článcích v novinách, historkách, které jsem vyslechla. Nic není smyšlené. Jen se samozřejmě všechny tyto věci neodehrály v jedné vesnici.
A co se tedy pod tím povrchem děje?
Násilí je na rakouském venkově každodenní záležitost. Ženy jsou bity a znásilňovány, děti mláceny. Třeba o sexu se zvířaty jsem si myslela, že už dnes neexistuje, ale v několika vesnicích jsem se na to lidí ptala a každý dal k dobru nějakou příhodu. Opakovaně jsem se také setkala s tím, jak se velebí nacismus. Jeden vesničan mě třeba varoval, že nemám slídit okolo a že za nacistů by se vědělo, jak se mnou zatočit.
Souvisí to s tím, že se Rakousko se svou nacistickou minulostí nikdy pořádně nevyrovnalo?
Rozhodně. Lidé tuhle naši minulost zamlčují, nechtějí se jí zabývat. Častokrát jsem slyšela, že na ničem špatném neneseme vinu, že jsme se ničeho nedopustili. Lidé tomu doopravdy věří! Mnozí nejspíš odmítají vidět své otce coby zločince.
Z toho, co píšete ve svém románu, vyplývá, že autoritární vzorce na rakouském venkově přežívají a kvůli přísné výchově se přenášejí i na nové generace. Myslí si rodiče, že dělají pro své děti to nejlepší, když jim dají pár facek?
To úplně ne. Spíš říkají: Vždycky to tak bylo. Mně to také neuškodilo. Můj otec byl také takový. Nepřemýšlejí, jestli je to dobře, nebo špatně. Prostě ty věci jedna k jedné přebírají. Je to podobné jako s lidovými písněmi. Ve své knize pracuji i s texty, které si lidé běžně notují. A když se jich pak ptám, jestli vědí, o čem zpívají, vrtí hlavou. Jedna píseň se například jmenuje Ne znamená ano, když se někdo usmívá jako ty. To je skoro výzva ke znásilnění. Také jsem tento text v knize do scény znásilnění zabudovala. A najednou už to neznělo tak vtipně.
Petr Piuková
V knize opakovaně zmiňujete, že Rakušané mají rádi turisty proto, že přinášejí peníze, jinak ale cizince moc nemusejí.
Turisty u nás vidíme rádi. Horší je to s těmi, kdo hledají pomoc. V roce 2015 byly v Rakousku zcela přeplněné uprchlické tábory, malé děti či těhotné ženy žily v katastrofálních podmínkách. Ty scény jsem v textu konfrontovala se slogany turistických prospektů, které vykreslují onu proslulou rakouskou pohostinnost.
Existuje tedy jasné dělení na turisty, kteří jsou vítaní, a uprchlíky, kteří vítaní nejsou?
Tak jednoznačné to zase není. V Rakousku máme silnou občanskou společnost, mnoho uprchlíků jsme přijali a nadále se toho pro ně hodně dělá. V mé knize je řeč jen o té části společnosti, která se na tom odmítá podílet. Z toho samozřejmě plyne trochu pokřivený obraz celé země. Ale to byl záměr. Proto také na začátku stojí, že jde o „fake“ román. Pravicové časopisy a weby rovněž nabízejí jen velmi pokřivený obraz imigrantů, tematizují pouze zločiny, a nikoli pozitivní příběhy. A když někdo čte jen je, pak si říká: Panebože, co je to za lidi?! Ti, o nichž píšu, jsou pochopitelně zhnusení, jak Rakousko vykresluji. Současně jsou ale otevření své internetové bublině, která podobně vytrhává věci z kontextu ve vztahu k migraci.
Proč se lidé uprchlíků bojí? Mají strach ze záplavy cizinců, z jiných kulturních hodnot? Z toho že ztratí právě onu pověstnou venkovskou idylu?
Ta venkovská idyla přece už dávno neexistuje! I když si odmyslíme všechno to násilí, vesnice vymírají a jedna hospoda za druhou zavírá. Bylo by hezké, kdyby se nám podařilo i za pomocí imigrantů vesnice oživit. Různorodost je přece zajímavá, můžeme se od sebe navzájem učit. Pravicoví populisté však lidem vtloukají do hlavy, že je cizinci převálcují. Škrtají se sociální dávky, ale lidé to považují za správné. Hlavně že na tom někdo bude ještě hůř, že imigranti dostanou ještě méně. Je to absurdní, ale lidé to v sobě mají zřejmě nějak zakotvené.
Rakouská literatura se může chlubit bohatou tradicí společenských kritiků, za všechny jmenujme Thomase Bernharda nebo Elfriede Jelinekovou. Cítíte se být jejich nástupkyní?
Bernhard a Jelineková jsou pro mě samozřejmě velké vzory. Ale svou knihu jsem tak nenapsala proto, že bych chtěla být záměrně tvrdá, prostě to ze mě vyšlo. Vybrala jsem si témata, která mě rozčilují. Vztek je dobrým motorem. Původně jsem vůbec nechtěla psát nic politického, ale během prezidentské volby před dvěma lety mi došlo, že to jinak nejde. Byla jsem rozzuřená, musela jsem se z toho vypsat.
Kromě obsahu je na vašem románu zajímavá i forma. Hodně dění se odehrává v poznámkách pod čarou, v nichž se třeba neustále dohaduje spisovatelka se svou nakladatelkou. Samotný text prokládáte novinovými výstřižky a inzeráty, vedete dialog se čtenářem…
Vedle vzteku je mým motorem také vrozená hravost. Miluji experimenty a hry s formou, ráda pracuji s různými omezeními, která si sama předepíšu. Už ve svém prvním románu jsem pracovala s prvky docusoap či interview a snažila jsem se text do těchto forem vměstnat. Obsah, jazyk a forma u mě do sebe musí vždy zapadat.
Mimochodem když mi vyšla první kniha, někdo z naší vesnice se mě zeptal, proč nenapíšu nějaký pěkný román o své domovině. Měl asi na mysli hory a svatební zvony a opravdu mě inspiroval k tomu, abych začala poslouchat lidovky, číst vesnické romány a dívat se na romantické filmy z venkova. Jen to asi dopadlo jinak, než si ten dotyčný představoval.
Jaké odezvy se vaše próza dočkala?
Kniha velmi polarizuje. To je jasné – rozdělovat bylo jejím cílem, jinak nic nezměníte. Přišly mi maily s nadávkami, že mám patologickou potřebu kálet do vlastního hnízda. V Rakousku není těžké tuto nálepku získat, pokud se ke své zemi vyjádříte nějak kriticky. A jedna dáma mi napsala, že sice běžně autory nekontaktuje, ale že je můj román suverénně nejhorší kniha, jakou kdy četla. To mě rozesmálo. Kontaktují mě však také lidé nejen z Rakouska, ale i z jiných německy mluvících zemí, že přesně takhle to u nich na vesnici vypadá.
