Článek
V průběhu let se k pořadatelům přidalo také pražské exstrašnické Divadlo X10, nyní působící v Domě uměleckého průmyslu na Národní třídě, loni Kulturní invazi zcela nahradilo a k výkvětu domácí divadelní alternativy se začaly přidávat i jiné než pouze tuzemské soubory.
Zakladateli kutnohorského punkového počínání byli divadelní kritik a politický komentátor Vojtěch Varyš a kulturní manažer Kryštof Koláček. Divadelní festival zařadili na začátek sezony (letošní pátý ročník se uskutečnil 6. a 7. září), ještě před plzeňský mezinárodní festival Divadlo. Zatímco hojně dotovaná plzeňská akce se zaklíná pojmenováním celého umění, Kulturní invaze jednoduchou záměnou z festivalu Divadlo na Divadelní festival vytváří novou subkategorii a jakémukoli velikášství se vysmívá. Spolek přitom vycházel z podobné premisy jako v Plzni – tedy vytvořit novou akci mimo Prahu, nicméně v její relativní blízkosti, s ohledem na unikátní možnosti a výzvy, které může menší město se svými náročnějšími podmínkami umělcům nabídnout.
V rámci prvního ročníku v roce 2015 organizátoři vytipovali několik kutnohorských lokalit, které se od té doby v různých variacích obměňují. Klíčovým dějištěm mimo Palackého náměstí, zahrady v okolí chrámu svaté Barbory, na českobratrský kostel adaptované synagogy nebo přilehlých místností Galerie Středočeského kraje (GASK) je starý pivovar Sedlec stojící v sousedství proslulé kutnohorské kostnice. Cestu k ní lemuje dlouhá zeď z vlnitého plechu, za níž dlí srdce festivalu i dočasný bar.
Během prvního ročníku objekt vypadal jako pomalu se rozkládající, na pospas divoké květeně vystavené ruiny s hrubě navrženými stavebními prvky. Brodit se v průběhu happeningu Pivovaryš režiséra Michala Háby mezi metrovými trsy trávy a posléze s pivem dobrodružně vnikat do sklepa, to byla ta správná „známka punku“. Budova se nicméně během posledních několika let výrazně proměnila a díky novým stropům už nepřipomíná cedník. Areál coby rozsáhlé, variabilní hřiště poskytuje týmu i divadelníkům více možností. Celý prostor včetně velkého dvora využili třeba Kryštof Pavelka s režisérem Adamem Skalou pro svou loňskou upírskou site-specific hříčku Svatá Barbora: Vampire Hunter.
„Opoziční“ projekt
Kromě důrazu na atmosféru, kde má mezi tvůrci a diváky jiskřit pospolitost, je důležitá i dramaturgie vycházející mimo jiné z Varyšova vkusu. Ten svou misi provést dokonalou „kulturní invazi“ nestihl dokončit, protože předčasně zemřel na začátku roku 2018. Agendu po něm přebrali lidé spojení s Divadlem X10: zmíněný Kryštof Koláček, dramaturgyně Lenka Havlíková a režisérka Ewa Zembok, kteří však na Varyšův odkaz plynule navázali. Festival tak dnes může být vnímán i jako posmrtná připomínka jednoho ze zakladatelů a jeho umělecky podvratných choutek. Kromě Varyšovy rubriky Divadelní zápisník v časopisu Týden připomeňme jeho působení coby dramaturga ostravského festivalu Dream Factory. Pro Ostravu i Kutnou Horu vybíral inscenace podobných uskupení i tvůrců s důrazem na absurdní, až poťouchlý humor nebo estetickou výlučnost.
Z dění Divadelního festivalu v Kutné Hoře
Jednou z původních idejí, ne-li posláním, kutnohorského Divadelní festivalu jako „opozičního“ projektu bylo upozornit na přetlak inspirativních tvůrců v nezávislé sféře a dát jim prostor, kterého se jim normálně nedostává a kde mohou zažívat tak intenzivní blízkost a potkat se v takové konstelaci jako nikde jinde.
Hlavní programová osa se rozkládá mezi Divadlo X10 a A studio Rubín, případně inscenace Varyšovi blízkých tvůrců Lucie Ferenzové, Jana Friče, Jana Kačeny či Michala Háby. Na programu bývají také produkce souboru Depresivní děti touží po penězích, olomouckého Divadla na cucky či loutkového zázraku Toy Machine z Peček. Speciální linii tvoří představení slovenského divadla Stoka a režiséra Blaha Uhlára, který každý rok do Kutné Hory osobně přiváží jednu z novinek. Kromě Stoky se na festivalu prezentovalo také bratislavské Štúdio 12, letos se přidali i tvůrci z Itálie nebo Polska.
V úplných počátcích akci navštěvovali vlastně pouze sami divadelníci, především Koláčkovi a Varyšovi přátelé. Na ně se postupně nabalovali zvědaví kutnohorští diváci i publikum z Prahy a samozřejmě ze zahraničí. A ačkoliv se jedná ve většině o komorní inscenace, některé pro šest diváků hrané v sérii, lze mezi jednotlivými ročníky vysledovat v počtech návštěvníků vzestupnou tendenci.
Velký důraz se na Divadelním festivalu v Kutné Hoře klade na komunitní charakter, v jehož rámci účastníci sdílejí nadšení i odpor k prezentovaným inscenacím, ale hlavně neprchají po představeních pryč, zůstávají v prostorách pivovaru dlouhé hodiny nebo si ve vybrané kutnohorské restauraci pouštějí z jukeboxu Varyšovy oblíbené hitovky. Celý podnik je protknut přátelskou atmosférou, byť v komornějším měřítku. Ale i to se může změnit. Říká se, že nově vzniklá akce potřebuje pět let, aby „před veřejností“ obhájila svou existenci. To se podařilo a soudě dle vzrůstajícího (i mediálního) zájmu má velký potenciál bujet dál.
Martin Macháček (1985) je dramatik, divadelní kritik a publicista.
