Článek
V kulisách probíhající výstavy Obnovené Krušnohoří pražského rodáka, přítomného Petra Mikšíčka, usedl děčínský Radek Fridrich se svými sbírkami poezie a krátkých próz a vedle svých výtvarných děl se uvelebil Martin Tomášek, hudebník a výtvarník, kavárenský typ z Teplic.
Nejdřív se debata točila kolem inspirace, jež Sudety přinášejí. Petr Mikšíček na počátku našeho desetiletí obcházel s Demlovým Zapomenutým světlem v baťůžku české pohraničí. Zasažen melancholickou krásou se student kulturologie stal sudetologem. Zbylí dva hosté se tam narodili, ale oba ví, že Sudety si člověk uvědomuje až časem. Martin Tomášek vyprávěl, že tamní rodáci v mládí vytloukali vitrážová okna a pili první piva v polorozbořených domech pod kazetovými stropy u ohníčku z vytrhaných parket. A že někdy v těch okamžicích se dostavilo ono uvědomění si Sudet…
Hosté ukázali i výsledky oné inspirace. Nadšenec Petr Mikšíček dokumentuje – sbírá příběhy pamětníků, dvojice fotek dnešní a zmizelé krajiny. Učí místní obyvatele i univerzitní studenty vážit si svého prostředí, organizuje výlety pro ty, kteří uvědoměním ještě neprošli. Radek Fridrich zase oživuje střípky příběhů rozeseté ve svém okolí. Dramaticky předčítal z knihy Řeč mrtvejch a z květnového Salonu. Inspirován náhrobky rozpovídal mrtvé ze zapomenutých hřbitovů a nechal je vyprávět někdy krátké, někdy dlouhé osudy až ke smrti. Martin Tomášek se pochlubil lisem s vyrytým jménem Leo Süssermann. Na něm vytvořené tisky jsou neprodejné a uložené jako restituční náhrada pro bývalého majitele. Tomášek taky ukazoval tajemně vyhlížející tabulky s různými způsoby opracovávanými tisky ze série Tři Stomocní a třicet tři iniciátorů.
Po inspiracích a jejích výsledcích přišla na řadu hojná diskuse. Teplický výtvarník vyzýval k zodpovědnému nakládání se zděděnou krajinou plnou spiritu, jiní přiznávali, že by raději kraj nechali ležet ladem a dál chodili na individuální tajuplné výlety do nedotknutých končin. Po sudetské krajině se však dnes prochází víc Němců než Čechů, kteří se tak spontánně nesdružují. „Vždyť nám to padesát let zakazovali!“ křičí paní z publika. „Teď můžete a stejně to neděláte,“ vrací jí pedagog Radek Fridrich.
Bylo to hezké a bylo toho dost. Ostatně ještě po deváté jste mohli na Strašnické v metru pozorovat skupinky dále rozebírající krásu regionu.