Článek
Tunel Blanka, který vede pod budovou ministerstva kultury na ulici Milady Horákové, funguje též jako černá díra pro cestu v čase či do jiné dimenze. Pamětní deska ve vestibulu budovy oznamuje, že tato byla postavena v letech 1911 až 1912 jako městský c. k. sirotčinec. Zaujme mě to a ptám se na podrobnosti vrátného, který pod deskou sedí.
„Jakejpak sirotčinec?“ odvětí podezřívavě.
To už mi po boku stojí zdatná úřednice a odvádí mě do útrob Zámku, kde mi přiděluje diety. Jiná úřednice v jiné místnosti mi předává jízdenky na vlak a sděluje mi, jak to bylo těžké s panem Klímou. Co taky s ním, když je to takový nepraktický bohém… Ještě že u toho byla jeho paní! Ti muži, taková nesamostatná děcka! Souhlasně kývu. Když budovu opouštím, ještě jednou se ohlédnu. Zámek zmizí. Jak pak ale vyúčtuji diety?
Velikost lipského výstaviště je závratná. Je rozloženo na takové ploše, aby mohlo během čtyř dní pohodlně pojmout všech 160 tisíc návštěvníků. A věru, úzkost, která mě na takových místech obyčejně jímá, se nedostavuje. Nikdo do mě nestrká, nikdo nespěchá, infrastruktura funguje, návštěvníci jsou ohleduplní, vzduch není vydýchaný, úroveň hluku snesitelná, espreso chutné a téměř bez fronty. A hlavně tu chybí lovci autogramů, kteří na vás na veletrzích a jiných akcích u nás vyskakují zpoza sloupů a chtějí podpis nebo tři, aniž by tušili, kdo jste. Český stánek hledám spíše na základě víry v dobrý konec. A po chvíli skutečně nacházím známou tvář: vlastní fotku na plakátu!
Na veletrh se sjíždějí čtenáři z celého Německa, včetně školních tříd. A nejsou to ledajací čtenáři – jsou kultivovaní, pozorní, vnímaví, v průběhu čtení neodcházejí ani nešustí taškami. Aprojevují zájem i o „malé literatury“. V rámci veletržního areálu funguje samoobslužná prodejna knih, kde se četbychtiví nasytí, na stáncích více než dvou tisíc vystavovatelů se ale knihy neprodávají. Do Lipska se nejezdí uzavírat kontrakty ani nakupovat romány, ale poslouchat. Doprovodný literární program festivalu Lipsko čte zahrnuje 2600 akcí na 350 různých místech včetně historického centra města a představuje se na nich zhruba 2800 autorů. Cože?
Někteří autoři jsou plaší a na denním světle blednou. Jiní, extrovertněji založení, naopak chápou setkání se svými čtenáři jako příležitost k dovysvětlení svých příběhů, hlasité recitaci, vtipkování, zpěvu, ba i k předvedení – jak to jen říct – určité choreografie. Například takový Eugen Brikcius: nejen, že dokáže změnami kadence a vtipem držet dynamiku svého čtení, ale činí tak navíc v němčině. Ne tak já: při čtení sedím za předsednickým stolem, zatímco překladatel a milý můj moderátor Mirko Kraetsch čte z mé knihy německy. Čte za mě mnou napsaná sprostá slova, já se usmívám a přikyvuji, jako že se nic neděje. Emil Hakl prý tomu říká „dělat sněhuláka“.
Sama se sebou jsem v rozporu; čtení i psaní knih jsou pro mě intimní záležitosti, které se zveřejněním rozpadají, trhají, zneplatňují… Ale jak odolat vábení předsednického stolku, fotoaparátů, setkání se svými čtenáři, byť jen potenciálními? Může se autorovivypravěči dostat většího zadostiučinění, než když se náhodný kolemjdoucí zaposlouchá do jeho textu, zastaví se a po čase usedne mezi ostatní diváky, aby si příběh doposlechl až do konce? Může něco víc sytit autorovu ješitnost? Autoři jsou přece taky lidi!
Naprosto unikátní je komiksový rozměr lipského veletrhu. Celý jeden pavilón je vymezen komiksům, zejména manga. Tisíce mladých lidí veletrhu využívají, aby se zde scházeli v kostýmech gejš a samurajů, kostýmech historizujících i vojenských, sexy i pohádkových. Po dobu veletrhu zaplavují celé Lipsko, v dlouhých barevných parukách, ujetých kontaktních čočkách a dalších doplňcích za stovky eur. Ve svém hodobožovém outfitu si v komiksovém pavilónu připadám nepatřičně, odcizeně, jako jedna z mých vlastních postav, jako K.
Eugenu Brikciusovi prý v noční tramvaji připomínám krotitelku tuleňů. Už metamorfuji? Pro jistotu svůj obraz nenápadně kontroluji v okně tramvaje.