Z jezera na ostrov. Ladislav Nagy nad novým románem Bianky Bellové

Stejný interpretační vzorec se nabídl též u Mony, autorčiny novely z roku 2019, příběhu, jehož geografické souřadnice šlo sice tušit, specifikovány ale nebyly.

Nicméně loňská kniha Tyhle fragmenty, sbírka povídek, nastínila možnost interpretace i z jiných perspektiv.

Tím nechce být řečeno, že dílo jedné autorky by se nutně muselo vykládat pomocí nějakého jednotného vzorce a dávat smysl jako koherentní celek. Na druhou stranu právě autorčiny povídky z takzvaně „každodenního života“ jako by poukazovaly na možnost číst i její předchozí knihy nikoli coby dystopické „romány idejí“, ale coby příběhy konkrétních lidí, kteří se v určitých podmínkách, na první pohled našemu každodennímu životu poněkud vzdálených, vypořádávají s lidskými problémy, jež jsou ovšem univerzální.

Možná právě příběhy zasazené do většině čtenářů neznámého prostředí, zesílené velmi působivou vizuální stránkou, dávají nahlédnout cosi, co v naší běžné každodennosti není tak úplně vidět, ale co přesto zažíváme a co utváří naše životy.

Pro čtenáře, jenž vnímal Jezero a Monu výhradně jako dystopie, bude nový román Bianky Bellové Ostrov (vychází v nakladatelství Host dnes na Velký knižní čtvrtek) překvapením. Ne nutně zklamáním, protože i takový čtenář jistě ocení vypravěčské schopnosti autorky, její smysl pro humor, bystré oko pro detail, akribii a nasazení. Pokud ovšem její minulé knihy naopak vnímá především jako silné příběhy a nebude od nového románu očekávat odkazy ke společenskému či politickému dění, bude jej číst vysloveně s nadšením.

S Jezerem pojí Ostrov hned několik věcí. Jezero coby vodní plocha uprostřed souše a ostrov coby kus pevniny uprostřed vod se doplňují jako jin a jang.

Oba romány se odehrávají v místě, které je geograficky načrtnuto jen zhruba: připomeňme, že v případě Jezera lze usuzovat na Aralské jezero, u nového románu je samotný ostrov sice v neurčitu, nicméně většina ostatního děje se točí v regionu pokrývajícím dnešní Írán, Turecko a povodí Volhy.

Stejně neurčité je i časové vymezení. U Ostrova lze usuzovat z jediného vodítka, a tím je šáh Abbás (1571–1629), který podruhé v dějinách udělal z Isfahánu, kde se část knihy odehrává, centrum Perské říše. Ale i to, zda je děj skutečně zasazen do doby vlády tohoto významného šáha, je nakonec zpochybněno. Každopádně se kniha odehrává v období, které jsme si ze západní perspektivy zvykli označovat za raný novověk.

Hlavní dvě souřadnice románu tvoří jednak ostrov, jemuž vládne krutá kněžna a který stíhá tajemné prokletí v podobě choroby a neúrody. A jednak životní pouť (pouť v doslovném významu) Izara, kupce ze Smyrny. Ten odmalička trpí zneuznáním ze strany otce, a tak když otec začne tělesně strádat, ve snaze získat si jeho vděk vyrazí Izar na výpravu za bájným ptákem caladriem, který prý má dar uzdravovat.

Tak se dostane na ostrov poprvé a naváže erotické pouto s kněžnou, která ho prosí, aby zůstal a po jejím boku se ujal vlády. On však potřebuje vyřešit svou minulost, nějak se smířit s otcem, a proto odchází. Jestli je to skutečně kvůli otci, anebo ho na cesty žene ještě něco jiného, těžko říct.

Jeho druhá návštěva ostrova pak román dějově uzavírá setkáním s jiným opovrhovaným chlapcem, „hovnařem“, který vynáší z města lidské exkrementy a který do této chvíle neměl ani jméno.

Toto je ale jen základní rámec, jenž podobně jako v řadě orientálních vyprávění slouží coby brána do labyrintu příběhů. A těch je zde skutečně mnoho; historické události se mísí s orientálními pohádkami a pověstmi, Marco Polo si podává ruku se Šeherezádou a křesťanskými mystiky, krajina se hemží bájnými zvířaty, postavy odkazují k mytickým zemím.

Na rozdíl od jiného slavného kupce ze Smyrny, pana Eugenidese z Eliotovy Pusté země, nemá Izar pouze jedno oko, zato na jednu nohu kulhá. Prý v důsledku zranění vlkem, který mu přehryzl vazy v koleni. Zda se tak skutečně stalo, nevíme, ostatně kněžna z ostrova tvrdí, že Izar kulhá pokaždé na jinou nohu. Jenže v labyrintu příběhů na tomhle pranic nezáleží. Platí tu ono pohádkové „bylo nebylo“, tedy že bylo – a zároveň nebylo. Logika v tomto labyrintu příběhů nikdy nebude fungovat jako Ariadnina nit. Jediným způsobem, jak labyrint ovládnout, je přijít s dalším příběhem.

Radost z vyprávění se pojí se smyslovostí. V mnohém je Ostrov skutečně bytostně smyslový román. Hraje barvami, zvuky, krutými, ale spektakulárními výjevy („Kat s orientální trpělivostí trýznil odsouzence celé dny. Je pozoruhodné, jak malý zbytek lidského těla může ještě žít“) a v neposlední řadě pachy. Představuje protiklad našeho absurdně dezinfikovaného světa, kde není pro tyto věci místo… a kde tedy není místo ani pro krásu.

V Ostrově je krásy mnoho. Zejména té orientální. Je to krása smyslová a smyslná, stojící v protikladu k západní strnulosti. Kontrast mezi světy podtrhuje i citovaný příklad Marka Pola, jemuž jeho exotická dobrodružství nikdo na Západě nevěřil, protože vyprávěl příběhy: tedy ne prostý popis, ale příběh.

Autorka tuto propast překlenuje pozoruhodně zvládnutým stylem vyprávění, ve kterém se mísí křesťanské legendy s historkami z orientálního tržiště. Právě v působivosti stylu tkví obrovská síla knihy, což navíc podtrhuje hlavní myšlenku: totiž že zaposlouchání se do příběhu má být čímsi na způsob erotického uhranutí. Jinými slovy, dobrý a silný příběh nenechá čtenáře klást otázky ani analyzovat… anebo až z odstupu.

Přes všechny rozdíly ovšem orientální svět a svět západní, ať už se projevují umělecky jakkoli, něco spojuje, a to touha po transcendenci. Ta se zde projevuje na několika rovinách: na té minimální je to lidské vykročení mimo sebe sama a smíření se s druhými, ale může mít i podobu mystického, až erotického vytržení. Autorka přitom nenaznačuje, co z toho je hodnotnější.

Román takového typu se nutně vztahuje k jiným textům: literárním, náboženským a dalším. Stejně tak je plný symbolů, které jistě v různých tradicích hrají mírně odlišné role. Nemělo by však valného smyslu pokoušet se tyto symboly, reference a aluze nějak pojmenovávat, a to právě proto, že se autorce povedlo dát jim nový život v jejím vyprávění, kde fungují už částečně jinak než v původním kontextu.

Ostrov je román velmi odvážný, čtivý a neobyčejně citlivý. Biance Bellové se opět podařilo napsat výtečnou knihu.