Z banky mě nechali málem vyvést, říká dokumentaristka a levicová aktivistka Apolena Rychlíková

Aktivismus je antitezí sobectví a individualismu. Znamená pro mě ochotu neustrnout a nerezignovat na stav věcí. Takový postoj mi pomohli zformulovat lidé v mém okolí, kterých si vážím – angažující se skupiny i inspirativní jednotlivci, kteří zkoušejí vidět svět optikou těch slabších. Osobně jim říkám „mentální rodina“.

Ten problém nesouvisí přímo s uprchlíky. Nenávist, která se proti nim vzedmula, se na ně jen přelila, předtím jí museli čelit zase jiní – Romové, bezdomovci, nezaměstnaní. Má to kořeny v devadesátých letech, s těmi se dodnes všeobecně spojuje mýtus o skvělé době, která otevřela příležitosti pro všechny, a kdo tehdy takzvaně neuspěl, mohl si za to sám. Není pak namístě se divit, že v takové společenské atmosféře se nevytvářejí solidární sítě, proč taky… Chybí k tomu vědomí celospolečensky sdílené zodpovědnosti. Ti úspěšnější vylučují z diskuse ty méně úspěšné s poukazem na jejich neschopnost. Ti méně úspěšní pak začnou dělat to samé lidem kolem sebe – aktivně hledají skupiny, na něž by mohli přelít svůj hněv. V současnosti ukazují na uprchlíky.

Dost ho, a to dodnes, přikrmují pravicové elity. Volají po tom, aby lidé přijali zodpovědnost za sebe a svůj osud, přitom někteří toho sami ne jsou schopni – třeba se jim nechce platit daně, a to ani v systému, který jim skoro vše umožňuje zadarmo.

Dnešní sociálně vyloučení vzpomínají na devadesátá léta jako na dobu plnou frustrace. Tehdy se začaly rozevírat nůžky mezi bohatými a chudými. Minimální mzda se dlouho držela hodně dole, ostatně pořád ji máme pátou nejnižší v Evropě, lidé pracují neskutečně moc, ale za velmi malé peníze. Proč by jim pak člověk raději nedoporučil, aby šli na dávky, ve volném čase si četli, chodili na ryby, povídali si s kamarády a přestali se stresovat? David Graeber má pravdu: nový John Lennon dneska fakt asi doplňuje regály v Tesku.

Přes všechny naše problémy, které mají v devadesátkách své kořeny, je tato éra prezentována jako plná blahobytu a nových začátků. Není nazírána dostatečně kriticky, přitom došlo k odpojení různých sociálních skupin, na některé se i v mediálním provozu úplně zapomnělo. I proto dnes lidé hledají viníky své špatné situace jinde, než kde se opravdu nacházejí. Neptají se, jakými způsoby přišli k penězům Pavel Tykač, Jan Dienstl, Zdeněk Bakala nebo Radovan Krejčíř. Jejich smysl pro spravedlnost je uspokojen tím, když někdo chytí Roma, jak krade v obchodě rohlík.

Budu pouštět ukázku ze snímku Kolize, Krize, Solidarita aneb Efektivní komunity. Na uprchlické krizi vidíme, že stát záměrně – aby tu ani nikdo nechtěl požádat o azyl – nedělá nic pro zoufalé lidi na útěku před válkou. Vtom lepším případě. V tom horším předvádí koloběh represí a krutostí koncentrovaných do detenčních zařízení. Místo státu tak uprchlíkům reálně pomáhají skupiny aktivistů po celé republice. Předvádějí dechberoucí výkony za hranicí fyzických možností. Je to proces sebeorganizace v přímém přenosu. Díky těmto lidem se při pohledu do tváří uprchlíků stydím o dost méně, navzdory tomu, že 90 procent z nich pořád opakuje, že nejhorší zážitky z jejich cesty za svobodou si odnášejí právě z naší země…

Konvička dokáže v lidech vzbudit pocit, že se o ně doopravdy zajímá – že ví, co jsou jejich skutečné problémy. Všechno to jsou ale jen řeči, které vytahuje pouze proto, že se mu to zrovna teď hodí, v pomoci potřebným se nikdy sám neangažoval. Na rozdíl od těch, kteří teď pomáhají uprchlíkům a demonstrují třeba proti asociálním zákonům ministryně Marksové…

Ano, ale ten obrat pořád není dostačující. Nejzrůdnější je v tomhle Mladá fronta Dnes, z níž se po nástupu Jaroslava Plesla do pozice šéf redaktora stala schizofrenní parodie na noviny. Otiskují největší nesmysly a mýty o uprchlících a pak jsou schopni napsat článek o největších hoaxech uprchlické krize. Celkově ale média opravdu svůj tón změnila, myslím, že i kvůli tlaku ze strany různých platforem, které se tu zdola organizují a které už nešlo ignorovat.

Jsem ráda, že jsme měli možnost si vyzkoušet autorský politický portrét. Televize z výsledku nebyla moc nadšená, má samozřejmě své chyby – tou největší asi je, že se jedná spíše o sérii dokumentů než o dramaturgicky provázaný cyklus. Sledovanost ale i tak nebyla vůbec malá a byla by škoda, kdyby to nějak negativně poznamenalo další spolupráci mladých filmařů z pražské FAMU a České televize. FAMU je koneckonců filmová a televizní fakulta, spolupráce s veřejnoprávním médiem mi přijde přirozená. Navíc je to cesta, jak se vyhnout balastu reklamy a komerčních projektů. Chápu, že reklama může být pro někoho důležitá a lákavá, ale není mi už moc jasné, proč se vyučuje na státní škole – třeba proč se FAMU dává dohromady s BMW v rámci projektu BMW Stories, kdy mezi sebou studenti soupeří, kdo vyrobí nejlepší spot. Místo aby nás učili, jak tlakům systému odolávat, radí nám se přizpůsobit.

…a je škoda, že i tato debata někdy sklouzávala k osobním urážkám. U Kmenů jsem nesouhlasila s tím, že cyklus veřejnoprávní televize o subkulturách spolufinancují Budvar a Jägermeister. Argument ČT, že podobný způsob je cestou, jak moci dál natáčet dokumenty ve velkém, mi přijde jako vydírání. Peněz na projekty jako Pečený sněhulák nebo Doktor Martin je zjevně dost. Debata byla vedena zcela mimo principiální rovinu, což bylo šílené.

Došlo mi na tom, jak strašně tu chybí výuka umění diskuse. Důsledky pak vidíme všude kolem. Snaha o kritické myšlení je u nás vydávána za kverulantství, hledání vlastního názoru za vytváření potíží. Vzdělávání je zde na rovině bohapusté indoktrinace bez možnosti alternativ. Také odmala trpíme tím, že máme ve společnosti nezpochybnitelné autority, kterým neodporujeme. Když ano, je to vydáváno za neslušné a hledají se cesty, jak takový odpor trestat.

Dobře je to vidět, kdykoliv se člověk dostane do role slabšího – například v českém porodnictví, které by pro svou brutalitu mělo být nazýváno českým znásilňováním. Vůbec snahy o odpovědné rodičovství končí u série represí: porodní asistentky jsou v permanentním ohrožení, neočkované děti nesmí do školek a alternativní varianty si člověk musí sám platit. Systém se zatvrzuje, různorodost se komodifikuje a tvoří jen další odtržené světy neschopné spolu mluvit a k tomu ještě navrch sociální bariéry.

Tak zrovna jeho autorita je pro mě opravdu nezpochybnitelná – a to i když se často hádáme.

Asi proto, že přiznat, že jsem socka, je v kontextu všeho, o čem jsme mluvili, zatěžující. Říká se tomu efekt sekretářky – ta sice pobírá malý plat, ale cítí se statusově lépe, protože pracuje jako asistentka důležitého člověka, a tak neprotestuje. TOP 09 tenhle pocit dokázala v počátcích svého působení do mladých lidí narvat. Nechcete přece stát na straně lůzrů, chcete být s námi úspěšnými. Spousta mých kamarádů bydlí na bytě s pěti dalšími lidmi, jen tak tak seženou peníze na nájem, ale stejně volí pravici, protože se nechtějí cítit neúspěšně. Je to komické. Současnost ještě přitlačila. Mluvím třeba o všudypřítomných reklamách na hypotéku, jenom díky ní prý dostane život konečně smysl. Jednou jsem seděla v bance a pohádala se s bankéřem, který mě přesvědčoval, ať si zařídím důchodové připojištění. Když jsem mu řekla, že dou fám, že až já budu v důchodu, tak žádné banky nebudou, nechali mě málem vyvést.