Článek
"Tak to sem dejte," povídal pan doktor Hrabal a sebral naše účtenky U Hynků nebo U zlatého tygra, aby je noblesně zaplatil s velkorysým tuzérem. To bylo vždy, když kolem stolu běželo téma od jednoho k druhému, až se sráželo a jiskřilo. Spíše naslouchal, aby z ničeho nic řekl slovo, větu, která hospodskému tlachání dala řád a prostor času. Z banality hospodského vyprávění, stejného včera, dnes i zítra, se stala literatura. Z kompostu žvanění náhle koukal květ. Neboť v hospodě se hlavně nelže, vše je nadoraz.
Jenže ani v hospodě, ani na tomto nehospodském světě nejsme stále. Bohužel. A největší vrchní se rozhodl, že Bohumilu Hrabalovi napíše pozemskou účtenku a dál už mu bude nalévat sám. Dobrou míru a hladinku, pane vrchní, pan doktor Hrabal je znalec!
Co vlastně spisovatel Hrabal, kterému nejbližší říkali Bohoušku, další pane Hrabale nebo pane doktore, co vlastně věnoval svým psaním lidem? Jiří Kolář, básník stejné generace jako Hrabal, mi při návštěvě jednou o sobě řekl, že miluje Babičku Boženy Němcové. Ano, ta kniha je sice povinná četba, ale je opravdu geniální, aniž to chceme a dokážeme postřehnout. Je v ní věčný a krásný řád cyklického času, kterému se říká jaro léto podzim zima, také den a noc, narození a smrt. Je to také čas, kdy včeličky ráno vylétají z úlu a večer se tam vracejí. Je tam ale i zločin a trest.
Hrabal jako by neustále psal o lidech z městečka, kde se zastavil čas. Panuje v něm řád téměř erbenovský, do kterého vtrhnou módy postřižinových zkracování i stupidních režimů levých a pravých, budujících i ničících to i ono. A v tom má třeba nějaký Miloš Hrma z Ostře sledovaných vlaků problém s předčasnou ejakulací a ví, že by si měl otřít parůžek s nějakou starší dámou. Je ve světě nějaký větší problém, i když kolem duní, úpí a krvácejí dějiny? „Měli jste sedět doma, na prdeli,” volá nakonec Miloš na umírajícího německého vojáčka, křičícího „mutti! mutti”, který nemůže za celou tu mašinerii a svinstvo.
Česká literatura přesahovala vlastní rámec do světa jen tehdy, když laskavě i drze, ironicky i výsměšně, nabízela člověka téměř jako nahou českou opici, lhostejnou k dusotu dějin. Haškův Švejk je možná blb i génius, ale hlavně ignoruje nechutný okolní čas. Měli jste sedět doma, na …, vždyť úplně nejlíp bylo stejně u hospodského Palivce.
Ani ta jistota domova a řádu však nestačí k vysvětlení, proč Hrabal oslnil celý svět. Literatura, ta opravdu velká, nedává nikdy řešení, spíše znejisťuje, ptá se: není marketing, burza ani banka. Jenom nesměle nabízí okýnko, škvírečku, jak se na svět dívat. Nebojte se, potopte se, říká pan doktor Hrabal, když budete chtít vidět, na dně života těch lidí mučených pitomostmi je perlička. Smutno je v naší hospodě svět, pane doktore, smutno.
