Článek
Kdy jste se s Hanekem poprvé potkal?
Bylo to na festivalu v Bretani v roce 1992, kde uváděl svůj film Bennyho video. Seděl stranou od ostatních, přísný, celý v černém. Lidé se ho báli oslovit, ale já si dodal kuráž.
Když jste o něm začal točit, měl tendence vám do toho mluvit?
Vůbec. Překvapuje vás to? Já byl také docela udivený. Přitom na začátku natáčení jsem byl dost nejistý, nejsem profesionální kameraman.
S Hanekem to máte tak, že pokud chcete, aby vás bral vážně, nesmíte dát najevo vnitřní nejistotu. V hodnocení ostatních je příkrý, dokáže setřít člověka po pěti minutách, ale mě si oblíbil a nechal mě dělat, co jsem chtěl. Mohl jsem se pohybovat na place během natáčení jeho filmů zcela volně. Výjimkou byly jen některé intimní scény. Třeba když natáčel Pianistku s Isabelle Huppertovou. To je svérázná herečka – výborná, hodně soustředěná. Každé scéně, v níž hraje, musí dokonale rozumět. Jakmile jí bylo něco nejasného, natáčení se přerušilo a začali s Hanekem diskutovat. Nikdo si je nedovolil rušit.
Proč není ve vašem dokumentu i něco z Hanekeho osobního života?
To je taková z nouze ctnost. Když Haneke přistoupil na natáčení, stanovil si pár podmínek a jedna z nich právě byla, že nebude mluvit o svém osobním životě. Je v tomhle velmi důsledný. Obává se, že diváci příliš často směšují život tvůrců s jejich díly. Říkal mi: „Já žiju dost nudně. Nemá smysl o tom mluvit. Ale přesto, jakmile by se někdo dozvěděl alespoň náznak nějakého traumatu, kritici by zajásali a pomysleli by si: Aha, tak proto on je takový divný a točí tak zlé filmy.“
Nikdy neposkytuje klíč k interpretaci. To o sobě sice tvrdí víc režisérů, jenže málokdo pak odolá pokušení vysvětlit, v čem všem byl ten který jeho nápad skvělý. Haneke ale mlčí.
filmový režisér Michael Haneke
A jaký je vlastně režisér? Z dokumentu působí poměrně…
Vztekle. To ano, ale všimněte si, nikdy nekřičí na herce. Seřve techniky, asistenty, ale herci, to je něco jiného, ti nikdy nedělají chyby. Začínal jako divadelní režisér a uvědomuje si, že herec je klíčem. Taky nemá rád improvizaci. Pohyb postav je pro něj stejně důležitý jako samotné dialogy. Má poměrně jasné nároky: Otevřeš dveře pod tímto úhlem, popojdeš tři kroky a pak se pootočíš a přidáš další dva.
S jeho divadelními začátky souvisí i to, že se dodnes věnuje režii opery. Proč jste do svého dokumentu nezařadil i tu?
Napadlo mě to, ale když jsem to Hanekemu řekl, byl docela zhnusený. „To jsou dvě zcela odlišné věci, nepleť to dohromady, na tom se já nebudu podílet,“ říkal. Částečně má pravdu, ale když se podíváte na některé jeho inscenace, styčné body tam lze najít. Viděl jsem Dona Giovanniho, a to není zrovna klasická adaptace, vyskytuje se tam třeba Mickey Mouse.
Je Haneke při psaní scénáře stejně precizní jako na place? Dělá poctivé rešerše?
A jaké! Když měl natáčet francouzské drama Kód neznámý, byl z toho poměrně nesvůj. Není rodilý Francouz, a tak byl rád, že se známe. Chtěl se dozvědět víc o zkušenostech imigrantů. Zorganizoval jsem pro něj takové setkání, byla tam spousta Afričanů, mluvili živelně jeden přes druhého, smáli se a křičeli. Amezi nimi seděl Haneke a zapisoval si vše do svého notýsku, div mu ruka neupadla, jen občas mě prosil, aby ti lidé zpomalili, aby mu neunikl nějaký detail.
Máte jeho filmy rád – po těch letech po jeho boku?
To víte, že mám. Ale nezačali jsme se přátelit, protože jsem obdivoval jeho tvorbu. To dokumentu určitě prospělo, těžko poctivě objevovat někoho, koho od počátku zbožňujete. Některé snímky pokládám za slabší, nelíbil se mi Čas vlků, nechápu jeho mizanscénu, ale i vynikající režiséři mají pár filmů, které časem neobstojí. Haneke jich má naštěstí málo. Bavit se s ním o nich můžete otevřeně. Není narcis, má rád diskuse, především hru, která se tím odvíjí. Před lety jsem z něj byl nervózní. „Co já, taková nula, mám radit hvězdě?“ říkal jsem si. Ale dnes je to, jako když se bavíte o filmu s kamarádem.
A co vám řekl na výsledný dokument?
Poslal jsem mu DVD. Po dvou dnech mi zavolal a povídá: „Tak jsem viděl ten tvůj film. Byl jsem hrozně unavený a říkal jsem si, že se podívám jen na prvních pět minut, ale nakonec jsem nakoukal všech devadesát.“ Myslel jsem si, že je to pochvala, ale pak dodal: „Ty jsi tam ze mě udělal hrozné monstrum.“ To mě překvapilo, snažil jsem se mu vysvětlit, že právě tenhle obraz jsem se snažil rozrušit a použil jsem jen to, co bylo pro celé natáčení charakteristické, ale on si stál na svém a říkal, že s materiálem lze různě manipulovat. Na to jsem odvětil, že co se manipulace s realitou týče, měl jsem toho nejlepšího učitele. To ho rozesmálo.
Překvapilo mě, že jste na konec zařadil jeho slova, kde říká, že najít důstojnost v utrpení je možné jen díky lásce a soucitu.
To zrovna nejsou slova, která by šla použít jako shrnující komentář k jeho tvorbě. On to myslel spíš jako komentář k životu vůbec. Ta věta se mi líbila. Dal jsem ji tam proto, aby diváci viděli, že ten přísný, často vzteklý profesor, vězeň vlastní mysli, je vlastně docela citlivý chlapík, který si jen dává pozor, aby to nedal znát.