Wolf Biermann: Válka o svobodu tady bude pořád

Němcům se daří hůře než Čechům, protože se jim daří lépe. Zní to jako blbý vtip, ale myslím to vážně. To nejhorší, co nám totalita uštědřila, je mentalita otroků. Naučili jsme se, že je velice pohodlné a příjemné žít pod pánem, protože nejste za nic zodpovědný. Každý den dostanete jídlo, sice špatné, můžete na ně nadávat, ale jíte a můžete žít v klidu. Pracujete a držíte hubu. V tom jsou Češi úplně stejní jako Němci.

To, že jsme se dostali do téhle pozice, bylo to nejhorší poškození. Ale šance demokracie je, že se naučíme, že svoboda neznamená nic jiného než být zodpovědný sám za sebe. To je to, co se musíme bolestně naučit, i když je to nepohodlné. Jsou ještě jiné věci, ale v tomhle rozhodujícím bodě měli podle mne Češi, Poláci, Maďaři a dokonce i Rusové větší štěstí než Němci, protože byli tvrdě donuceni si tohle uvědomit a naučit, protože neměli svého bohatého bratra se špatným svědomím, který jim strčil do prdele dva bilióny dolarů. Nepředstavitelná materiální pomoc, kterou západní Němci s kyselým obličejem zaplatili, protože pochopili, že to je jejich vlastenecká povinnost, že si uvědomili, že po pětačtyřicátém roce se ocitli na dobré straně a že za to teď musí zaplatit.

…

… kdo káže naději, jo, to je lhář

… kdo káže naději, jo, to je lhář leč morduje ji jenom darebák

… kdo káže naději, jo, to je lhář leč morduje ji jenom darebák já obojí všem dělám tváří v tvář

… kdo káže naději, jo, to je lhář leč morduje ji jenom darebák já obojí všem dělám tváří v tvář ber jen, co musíš brát – víc neber však

… kdo káže naději, jo, to je lhář leč morduje ji jenom darebák já obojí všem dělám tváří v tvář ber jen, co musíš brát – víc neber však vždyť nemáš důvod doufat, že snad příště!

… kdo káže naději, jo, to je lhář leč morduje ji jenom darebák já obojí všem dělám tváří v tvář ber jen, co musíš brát – víc neber však vždyť nemáš důvod doufat, že snad příště! tak jako láska bez důvodu je

… kdo káže naději, jo, to je lhář leč morduje ji jenom darebák já obojí všem dělám tváří v tvář ber jen, co musíš brát – víc neber však vždyť nemáš důvod doufat, že snad příště! tak jako láska bez důvodu je své sny já denně házím do ohniště

… kdo káže naději, jo, to je lhář leč morduje ji jenom darebák já obojí všem dělám tváří v tvář ber jen, co musíš brát – víc neber však vždyť nemáš důvod doufat, že snad příště! tak jako láska bez důvodu je své sny já denně házím do ohniště jen kacíř o žár v kotli pečuje

… kdo káže naději, jo, to je lhář leč morduje ji jenom darebák já obojí všem dělám tváří v tvář ber jen, co musíš brát – víc neber však vždyť nemáš důvod doufat, že snad příště! tak jako láska bez důvodu je své sny já denně házím do ohniště jen kacíř o žár v kotli pečuje a sám když vzplane, sotvaco ho skryje

… kdo káže naději, jo, to je lhář leč morduje ji jenom darebák já obojí všem dělám tváří v tvář ber jen, co musíš brát – víc neber však vždyť nemáš důvod doufat, že snad příště! tak jako láska bez důvodu je své sny já denně házím do ohniště jen kacíř o žár v kotli pečuje a sám když vzplane, sotvaco ho skryje tak velkolepě stane uprostřed

… kdo káže naději, jo, to je lhář leč morduje ji jenom darebák já obojí všem dělám tváří v tvář ber jen, co musíš brát – víc neber však vždyť nemáš důvod doufat, že snad příště! tak jako láska bez důvodu je své sny já denně házím do ohniště jen kacíř o žár v kotli pečuje a sám když vzplane, sotvaco ho skryje tak velkolepě stane uprostřed melancholie

… kdo káže naději, jo, to je lhář leč morduje ji jenom darebák já obojí všem dělám tváří v tvář ber jen, co musíš brát – víc neber však vždyť nemáš důvod doufat, že snad příště! tak jako láska bez důvodu je své sny já denně házím do ohniště jen kacíř o žár v kotli pečuje a sám když vzplane, sotvaco ho skryje tak velkolepě stane uprostřed melancholie melancholie srdce

… kdo káže naději, jo, to je lhář leč morduje ji jenom darebák já obojí všem dělám tváří v tvář ber jen, co musíš brát – víc neber však vždyť nemáš důvod doufat, že snad příště! tak jako láska bez důvodu je své sny já denně házím do ohniště jen kacíř o žár v kotli pečuje a sám když vzplane, sotvaco ho skryje tak velkolepě stane uprostřed melancholie melancholie srdce ten žlučovitý jed

…

Úryvek z písně Melancholie (1989).

Přeložila Věra Koubová.

Mně jich není líto, tenhle problém jim přeju, ale východní Němci jsou v situaci absolutně bez vyhlídek. Něco dostávají, staví se tam infrastruktura, mají vysoké penze, na které si nevydělali, dostávají něco a nemají vůbec žádnou šanci to oplatit a nikdy ji mít nebudou. V soukromí se tomu dá rozumět, když v tom hraje roli erotická láska, tak je to ještě přikryté. Ale mezi východním a západním Německem to není žádný milostný vztah. Proti sobě stojí dvě poloviny národa, které mluví stejnou řečí, ale jedni se musí dělat skromnější a menší právě proto, že jen dostávají a nemají z čeho dávat. To je nemoc bývalého východního Německa, utrpení, které vy, východní země, neznáte, protože vy jste naštěstí neměli tolik štěstí.

Východní Němci nebyli osvobozeni západními. Byli-li vůbec někým osvobozeni, tak zadruhé sami sebou a zaprvé stejně jako v roce 1945 Rusy. Bez vývoje v Sovětském svazu bychom tady spolu neseděli. Bez politiky glasnosti a perestrojky, která měla zachránit komunismus a která v dobrém smyslu ztroskotala, by nebyly ve východním Německu možné demonstrace, které pak vedly k pádu režimu.

Světové dějiny se mnohdy odehrávají mnohem praktičtěji a jednodušeji, než si člověk představuje. Teprve před dvěma lety jsem se v Lipsku dozvěděl, proč poslední šéf partaje Egon Krenz se nezachoval stejně jako čínské vedení na náměstí Nebeského klidu. Pořád jsem o tom přemýšlel. Byl tak lidský? Byl tak chytrý? Ne, důvod byl úplně banální. Tanků, které by to množství lidí převálcovaly a nadělaly z nich kaši, bylo málo. Měl jich v Lipsku asi na čtyřiadvacet tisíc lidí, ale ono se jich sešlo pětkrát víc. A to by ty tanky, které měl, nezvládly. A Rusové mu naznačili, že mu tentokrát nepomůžou, jako v roce 1953. Tak to nešlo. Krenz dneska zpětně to své rozhodnutí prodává jako humanistický, hrdinský čin. A představuje se jako nositel lidskosti.

Pořád žasnu nad tím, jak tyhle komplikované dějinné procesy probíhají. A potom se člověk jako autor básní a písní ptá, jakou roli v tomhle světě hraje můj malý písňový tank.

Před dvěma týdny běžela v televizi zase jedna talk show na tohle téma a jeden ze sympatizantů bývalé diktatury na otázku, jestli bylo v Německé demokratické republice vůbec něco dobrého, ve vzteku řekl: Byla jen jedna dobrá věc v NDR, písně Wolfa Biermanna. V prvním momentu jsem se z toho radoval jak malej blbeček, ale pak mi došlo: Jak můžeš něco takového říct! Samozřejmě že ty písně nebyly nejlepší, od nikoho, ani moje ne. Nejlepší byli ti lidé, kteří se tomu postavili. Ale můžu si přiznat, že ti lidé mohli povstat také proto, že od Wolfa dostali kousek hostie v podobě písně.

Nacisté měli k dispozici šest až sedm tisíc gestapáků na zhruba sedmdesát miliónů lidí. V NDR bylo asi sto tisíc zaměstnanců Stasi a k tomu ještě dvě stě tisíc špiclů na sedmnáct miliónů lidí. Na počet obyvatel byla Stasi asi sedmnáctkrát větší než gestapo. Na první pohled si člověk řekne: Co je to za strašnou společnost, která má takový utlačovatelský aparát? Ale když se nadechnete a ještě zapřemýšlíte, uvědomíte si, že to vypovídá o NDR něco neuvěřitelně dobrého: Tolik lidí bylo proti, že museli být potlačováni tak ohromným aparátem. A to zas neříká nic dobrého o době nacismu: Hitler nepotřeboval velké gestapo, protože národ ho miloval.

Takže teď bych například na tu debilní otázku v talk show odpověděl: Ano bylo něco velmi dobrého v NDR, lepšího než za nacismu. Ten utlačovací aparát musel být tak velký, protože národ byl tak drzý. Tady máte hezký příklad historického pokroku.

Už nemůžu být komunista, jak jsem byl vychován za nacismu – hnízdo si nevybíráte, ale pořád to cítím jako velké privilegium, že jsem byl vychován v komunistické rodině a ne v nacistické, která obdivovala Hitlera. Takže bylo přirozené, že jsem vyrostl v komunistické víře. A když jsem dospěl, pochopil jsem, že mí soudruzi jsou mí nepřátelé na život a na smrt. A proto jsem skládal kritické písně, proto jsem byl zakázán, to nebyl žádný omyl.

Ale ten skutečný obrat jsem udělal až později. Musel jsem se s komunismem rozloučit. Rozloučit se s iluzí, že člověk může dosáhnout dokonalé společnosti – jak říkal Schiller, že všichni lidé jsou si bratry. Že to nefunguje ideálně, mě ale nezneklidňuje, mě zneklidňuje něco jiného. Zkušenost, že cesta do komunistického ráje, kde není žádné vykořisťování ani pokrytectví, že cesta do tohoto falešného ráje vede nejhorším peklem.

Musím se učit promlouvat k současnému světu bez téhle své dětské víry, sarkasticky řečeno bez víry v konečné řešení sociální otázky. Našel jsem si pro to nové pojmenování, pochází z roku 1851 a napsal ho náš velký básník Heinrich Heine v básni Ztracené dítě. Byla to životní bilance, už byl nemocný, ale ještě mu to myslelo. Začíná zhruba takto: Jako voják jsem byl na stráži, ve válce o svobodu jsem třicet let zdatně bojoval.

To, co Heine nazývá válkou o svobodu, je staré jako lidstvo samo, bude vždycky ztracená, ale bude se odehrávat pořád, v nových kostýmech, s novými zbraněmi. Může být vyhrávána, ale bude zase ztracena, a znovu se začne bojovat. Tak dlouho, jak lidé budou žít, bude se takto válčit. Svět zanikne, až tady nebudou žádní lidé.

Ať už se bude tahle válka za svobodu jmenovat historicky jakkoliv, chci být dobrý voják, který svým kamarádům zazpívá hezkou píseň. To je můj úkol.