Werner Kern: Říct pravdu do očí

Vyvinul se z obvyklého masopustního zvyku, kdy obyvatelé mohli jednou za rok vrchnosti říct pravdu do očí, aniž by za to byli potrestáni. V dnešní podobě existuje sto dvacet let. Začíná v pondělí po Popeleční středě ve čtyři hodiny ráno, kdy se v celém městě zhasne. Následující tři dny procházejí Basilejí okostýmované průvody, kterým se říká kliky a které nesou obrovskou dřevěnou konstrukci potaženou látkou – laternu – na níž je vymalováno politické nebo společenské téma, které ten rok ztvárňují. Navíc divákům rozdávají pamflety, kde je téma ještě podrobně vysvětleno. Zájem lidí je obrovský. Dobré místo najdete nejpozději v deset ráno. V jedenáct už je nabito.

I když ho nebo ji opravdu hodně ztrapníme, zdá se, že se neurážejí. Skoro bych řekl, že si připadají ještě zajímavější! Jako by to byla pocta, když vás namalují na plakát jako pitomce. Rozhodně se nás nesnaží omezovat. Maximálně prohlásí, že jsme jim špatně rozuměli. Jako jedna politička, která chtěla pro muže zavést zvláštní daň z násilí. Muži jsou totiž agresoři, kteří útočí na ženy, ty pak musí do nemocnice, potřebují léky a terapii, což zvedá sociální výdaje. Skončila na laterně jako slepice. Vláda proti karnevalu zasáhla jednou jedinkrát, a to krátce před druhou světovou válkou. Jedna klika si na karnevalové kostýmy navlékla pásky s hákovým křížem. Policie je přinutila obléci si plášť naruby. Nechtěli Hitlera provokovat.

Těžko říct. Ročně chodí Basilejí 180 seskupení, některé kliky čítají až 120 členů, někdo je tam jen sám za sebe, takže paleta témat je enormní. Já si osobně považuju průvodu, kterým jsme reagovali na švýcarský pavilon na výstavě EXPO v Seville. Původní plán byl postavit věž z ledu a tu chladit solární energií. Jenže se ozvali Zelení, že to je plýtvání. Architekti přesto chtěli postavit něco ekologického a rozhodli se pro věž z recyklovaného papíru. My jsme si řekli, že to dokážeme taky. A tak jsme vyrobili každý svou vlastní čistě kartonovou věž. Pak těch 120 chodících věží vyrazilo do ulic. Diváci upřímně žasli nad tím, co se všechno dá vyrobit z materiálu, který jinak rovnou vyhazujeme.

Nezapomenutelný byl taky karneval na jaře 1990. Jedna klika chtěla zparodovat německou lidovou píseň Horch, was kommt von draussen rein (Slyš, co přichází zvenku). Mezi Švýcarskem a Německem totiž vládne lehká tenze, normální mezi malým státečkem a jeho velikým sousedem, bylo to vlastně celkem hloupé. S přípravami začali v září a v listopadu spadla Berlínská zeď. Tak své původní téma zaktualizovali a celkové vyznění úplně převrátili. Byl z toho úžasně dojemný zážitek.

Čím dál víc. Třeba nepřiměřených platů nejvyššího managementu. V médiích se hodně mluvilo o výkonném řediteli Novartisu, druhé největší farmaceutické firmy na světě. Do novin totiž prosákly jeho jednotlivé odměny v řádech desítek miliónů franků. Adělník, který ty léky vyrábí, musí dělat přesčasy, protože dva kolegy vyhodili kvůli snižování nákladů.

Velkým tématem je teď třeba nárůst nákladů na zdravotnictví. Dobré pojištění už stojí jako nájem, což lidé neuplatí a musejí sáhnout za stejné peníze po horším.

Ale věnujeme se i obecným společenským tématům. Velký ohlas mělo třeba vyhoření. U nás se o něm začalo mluvit kvůli učitelům, na které se nakládá pořád víc a víc administrativy a zároveň větší společenská odpovědnost. Přestávají to zvládat a hroutí se. Ale vyhoření se zdaleka netýká jen učitelů, znáte ho z každého druhého podniku. Zaměstnanci musejí dělat přesčasy, snižují se jim mzdy, končí příplatky, omezuje se sociální stát. To se dotýká každého a tím pádem i nás.

Ve Švýcarsku nás žije osm miliónů. I kdyby celá Basilej volala to samé, nebudeme vyslyšeni. Ale jde o rovnost, jakou v průvodu zažíváme. Městský zastupitel s larvou na hlavě je stejně důležitý jako novinářka, přístavní dělník nebo servírka. Tyhle tři dny je každému nějaká hierarchie jedno. Švýcarsko je jinak úplně normální země, kde chudí chudnou a bohatí bohatnou, ale co nás odlišuje, je přímá demokracie. Zastupitel i dělník i novinářka půjdou nazítří po karnevalu společně hlasovat o tom, jestli má Švýcarsko koupit nová bojová letadla. Jinde je to obor pro specialisty, u nás o tom rozhodujeme všichni. Že to funguje, si člověk všímá znovu a znovu, protože i když „prohrajete“, můžete s tím žít. Podle mě potřebujeme jiné věci než letadla, ale když si vedle mě v hospodě sedne chlapík, který hlasoval pro, nepřestanu s ním kvůli tomu mluvit. Rozhodnutí je společné, i když třeba těsné, a proto za ním můžete stát.

O basilejském karnevalu právě vychází kniha Fasnacht. V Basileji karneval? (Brkota a NAMU 2012) autorky Olgy V. Cieslarové.