Článek
Poděkování objektivní: Eva Slámová jako redaktorka Odeonu a pak šéfredaktorka nakladatelství Argo uvedla do české literatury nespočítaně výtečných knih – především více než stovku titulů Edice anglo-amerických autorů. Když jí Milan Gelnar a Jiří Michek někdy před polovinou devadesátých let jako začínající nakladatelé nabídli málo peněz a hodně práce, kývla, přestože měla nabídku od zahraniční firmy. Erudice s instinktem u ní byly v záviděníhodné rovnováze.
Asi nejhřejivější pocty se jí dostalo, když jeden z adeptů překladatelství, tuším, že loni na pražské filozofické fakultě, na dotaz, jak si představuje svou práci, odpověděl, že by chtěl být někým, jako je Eva Slámová v Argu.
Srovnávat lze srovnatelné, tedy Eva Slámová nebyla novým Zábranou či Janem Řezáčem, byla jejich úspěšným a stejně dobrým pokračovatelem. Mezi současníky měla srovnatelného kolegu jen v Janu Šulcovi, který se věnuje českým autorům.
Poděkování subjektivní: Patřila ke kmotrům Salonu. Přišel jsem za ní v roce 1996, že připravuju přílohu, která bude vypadat tak a tak a chci v ní v ukázkách uvádět nejlepší chystané knihy. Dohodli jsme se hned – odcházel jsem s překlady Woodyho Allena od Dany Hábové a v Salonu číslo 1 vyšla Allenova povídka Vzpomínky na Needlemana.
Proč jsem šel právě za Evou? Asi dva měsíce předtím jsem si přečetl román Toma Robbinse Parfém bláznivého tance v lehkonohém překladu žel už také zesnulého Tomáše Hrácha. Ta kniha mě nadchla tak, že mě za redaktorkou knihy doslova vystřelila. Ostatně z toho Robbinse jsem vybral do záhlaví prvního Salonu citát: Filosofové se celá staletí hádají o to, kolik andělů může tancovat na špičce jehly, ale materialisté přitom celou dobu věděli, že to záleží na tom, jestli tančí čtverylku, nebo ploužáka.
V roce 2002 odjížděla do USA na studijní pobyt na Kolumbijskou univerzitu. Šťastná a natěšená souhlasila s nápadem, že něco napíše, protože chce všechno vidět a zažít. Nebylo to tak jednoduché, jak jsme si to nejdřív malovali – byla typickou redaktorkou, která se vlastní tvorbě vyhýbá. Takže se ke svému slibu dostala až v závěru newyorského pobytu, když jsme došli k podobě toho psaní, k sérii krátkých reportáží o současné newyorské kulturní scéně. Seriál jsme nazvali Sezóna v New Yorku, vyšel ve 12 pokračováních v létě 2003 a Eva v něm se znalostí věci, svižně a srozumitelně představila to nejzajímavější, co během uplynulé sezóny v New Yorku potkala. A vrátila se tenkrát domů s bezprecedentním nakladatelským trumfem – smlouvou s Robertem Fulghumem, který se rozhodl vydat svou pentalogii Třetí přání dřív česky než anglicky.
Zdenko Pavelka
Eva Slámová brala svou práci nesmírně vážně a knihy byly její život. Předloni na podzim, ještě před následným propadem knižního trhu, povídá: Víš, říkám si, jestli nejsme druh na vymření. My, co máme rádi knížky. Má to vůbec smysl, dávat jim celej život? Zeptal jsem se jí, zda chce tedy dělat něco jiného. Ne, zněla odpověď.
Uzavřená minulost zmíněná na začátku této vzpomínky naštěstí neplatí absolutně, protože řada skvělých knih, které by bez přičinění Evy Slámové možná česky nikdy nevyšly, bude ještě dlouho nacházet své čtenáře.
Eva Slámová se zasloužila o českou kulturu.