Článek
Měl jsem to štěstí, že mě dvorní nakladatel Petra Šabacha Ladislav Horáček přizval ke štamgastskému stolu v pivnici U Parlamentu, kde se scházejí letití kamarádi ještě z dob předsametových. Ne že bych Petra nepotkal už předtím, sem tam jsem ho slyšel v některé z dejvických hospod, jak nadšeně a hlasitě vypráví příběhy, jak si je nejprve testuje u piva u posluchačů, jestli fungují, než je napíše na papír. Jeden takový fór jsem si zapamatoval. Petr vyprávěl o svém kamarádovi, který se vrátil z Izraele a povídá: „Víš, co jsem dal do Zdi nářků? Vsunul jsem tam mezi kameny papírek s číslem manželčina mobilu.“
„Co se v hospodě řekne, je veřejnej majetek, dobře mi tak,“ usmál se Petr, když jsem mu po čase nesměle nadhodil, že mu tohle ukradnu a použiju v povídce.
To už jsme se kamarádili.
A potom jsme spolu na oko zase nekamarádili.
To bylo takhle: Petr vymyslel a každoročně pořádal na své chatě v Lysolajích soutěž ve vaření guláše. Chata vzala za své, ale tradice se udržela. A stalo se, že jsem byl jednou nominován do poroty gurmetů. Když si posléze soutěžící vyslechli můj ortel, usoudili, že jsem naprosto nekompetentní osoba, planej kuchařskej teoretik – a ať se předvedu v praxi. Napřesrok jsem tedy uvařil guláš, přivezl ho v zavařovačce a Petrova manželka Andulka anonymní, vylosovanými čísly označené vzorky ohřívala na sporáku a porota se křenila a oblizovala a vyprskávala sousta odporem a střídavě dávala palce dolů a nahoru a večer konečně nastalo slavnostní vyhlášení.
Ticho, že by špendlík bylo slyšet upadnout z pípy na sud únětické dvanáctky.
Na třetím, bronzovém místě se umístil guláš Ládi Horáčka. Petrovi zajiskřilo radostí v očích a už už zvedal ruce nad hlavu. Jenže vzápětí ho srazil na kolena nelíčený a dojemný dětský smutek. Jeho guláš získal stříbro… Dlužno dodat, že smutek nebyl absolutně na místě, protože za sebou mezi poraženými nechal kuchaře z renomovaných pražských restaurací.
Týden nato křtil ve Fišerově knihkupectví knihu Máslem dolů. Jakmile jsem vešel, přerušil připravený proslov a jal se nadávat jako špaček a hořekovat, jak moc chtěl jako já slavně zvítězit a dostat tu obyčejnou dřevěnou vařečku pro mistra gulášů. Místo aby hovořil o své nové knize, pábil o soutěži a já si v duchu říkal: On byl snad někde jinde! A obecenstvo se řehtalo a Petr mi dal na usmířenou řádskou herdu do zad.
Michal Šanda
Někdejší kavárník z Řetězové a náš společný kamarád Zdeněk Cibulka taky došel k přesvědčení, že umělecké kruhy mají v Čechách proklatě malý poloměr, a vyzval mě a Ivana Wernische, abychom zavzpomínali, přičemž před nás postavil lahev patnáctiletého vyzrálého karibského rumu Ron Zacapa. Takhle velkorysou nabídku nešlo odmítnout. Hned vzápětí se ovšem Cibulka vytasil se jmenným seznamem, o kom všem bychom měli dát k dobru nějakou tu historku. Co jsme slíbili a přípitkem stvrdili, jsme dodrželi. Sepsali jsme knihu Jakápak prdel. Nebyl v ní ovšem ani Magor, ani Třešňák, ani Topol. Cibulka se nespokojeně zamračil a tu jsem dostal spásný nápad na oslí můstek, přes který všechny do knihy převedu. A od Petra Šabacha druhou herdu do zad, když si to přečetl: „Vole, chceš snad říct, že nad mejma knihama usínáš?“
Přes oslí můstek jde Milan Ohnisko, za ním Emil Hakl, Ondřej Buddeus, Jakub Šofar, Vít Kremlička, Michal Ajvaz, Petr Stančík, Jáchym Topol, Svatava Antošová, Bohdan Chlíbec, Petr Král, Stanislav Dvorský, Jiří Dynka, J. H. Krchovský, Viktorie Rybáková, Miloslav Topinka, Josef Straka, Kateřina Bolechová, Petr Hruška, Jan Novák, Jiří Staněk, Petr Borkovec, Miloš Urban, Jaromír Typlt, Jan Gabriel, František Dryje, Petra Hůlová, Michal Viewegh, Kateřina Tučková, Vít Janota, Vlasta Třešňák, Martin Reiner, Zdeněk Volf, Bogdan Trojak, Irena Dousková, Petr Maděra, Miroslav Salava, Tomáš Zmeškal, Markéta Pilátováááááááá! zívám, Ondřej Hanus, oči se mi klíží, Jiří Hájíček, Petr Šab-
Petře, dobrou noc.
