Článek
Nepřestanu být vděčný osudu, že se Bohunka stala mou kamarádkou, přestože mezi námi, co do dat narození, zela propast dvou generací. Ona byla hbitou a obratnou provazochodkyní na visutém laně, která ji překonala. Že překladatelku a spisovatelku Bohumilu Grögerovou nazývám Bohunkou, to není z familiérnosti. Oslovení Bohumila jí připadalo jako hubo milá.
Hrát se slovy si s Josefem Hiršalem dovedli jako nikdo.
Josef Hiršal byl básník, který se k stáru rozhodl porážet tramvaje. Poprvé to bylo, když se vracel vpodvečer od Bohunky z Veleslavína. Tramvaj osmnáctka ho přemohla, zlámala mu žebra a uřízla prst. Z druhého souboje s tramvají už nevyváznul. Rok ležel v bezvědomí a Bohunka za ním den co den docházela do nemocnice.
Četli jste knihu Čas mezi tehdy a teď? Tam to všechno je dopodrobna.
Krátce po Hiršalově smrti mi Bohunka volala do práce, jestli mám čas, abych přišel, že mi musí něco důležitého povědět. Ještě před tím mě zavázala přísahou: „Ale nesmíš to říct nikomu.“ Přísahou, kterou teď právě porušuji. Svěřila se mi s obavou, jestli snad není nenormální, že po ránu sedává v kuchyni v Joskově županu a že je jí dobře, jako by byli s Joskou stále spolu. Jsem křivopřísežník, ale třeba to někomu z vás pomůže v těžké chvíli.
Moje těžká chvíle přišla o čtyřicetinách, kdy mě zachvátila panika, že mi život protekl mezi prsty. Deprese. Beznaděj, ze které mě dostala až Bohunka: „Vždyť ti není ani polovina let, co je mně.“
Měla pravdu, od toho dne jsem přestal na svůj věk nemužně skuhrat.
Bohunka byla frajer. Před dvěma lety, to už se jí zrak zhoršil natolik, že neviděla téměř nic, zakopla a udeřila se o dřevěné opěradlo křesla. Co úsilí ji muselo stát, aby se z tohoto úrazu zvetila, to si nechala pro sebe. „Víš, co je ale zajímavý,“ radovala se, „že se mi tou šlupou vrátila do hlavy latina. Od střední školy jsem ji nepoužila a už jsem myslela, že jsem ji zapomněla.“
Bohunka byla mým literárním majákem. Jakmile jsem dostal nápad, upaloval jsem za ní, co ona na to. Pro autora je vzácné mít se v téhle subtilní věci s kým poradit, a předejít tak případnému strastiplnému putování do slepých uliček. Její znalosti z oboru byly neskutečné. Po chvíli přemýšlení vysypala z rukávu, že tohle už udělal v šedesátých letech v Německu ten a ten. Odpovídat Karlu Havlíčkovi Borovskému na dopisy mne shodou náhod napadlo na návštěvě u ní. „Jo! To je dobrý, to udělej.“
Nikdo nikdy už mi nedá takové požehnání.
Co měla Bohunka Joskovi Hiršalovi drobet za zlé, bylo, že se odmítal přešaltovat z psacího stroje na počítač, a že jim tak oběma unikl zrod virtuálního světa. Ačkoliv se to na první pohled nezdá, to ona byla ze slavné dvojice Grögerová-Hiršal, z dvojice cestovatelů napříč světadíly slov, ta dobrodružnější.
Nebo tohle: znáte snad někoho dalšího, kdo by napsal knihu ve třiadevadesáti? Naposledy jsem s Bohunkou mluvil po telefonu minulé pondělí. Těšila se, že jí v pátek přátelé Daniela Hodrová s Markem Staškem přinesou její autorský výtisk. Bohužel se ho nedočkala, Můj labyrint vyšel v den, kdy zemřela.
