Vzpomínat na sebe samu. Apolena Rychlíková o knize nobelistky Annie Ernauxové

V knize Roky, kterou česky vydalo nakladatelství Host roku 2022, se autorka představila coby horečnatá vypravěčka znalá historie, politiky i popkultury. V takřka genericky uchopené naraci na sebe Ernauxová v touze zaznamenat vlastní život vršila vzpomínky na vše, co jí kdy přišlo do cesty.

„Všechny obrazy jednou zmizí,“ píše na úvod Roků. „Zachytit něco z času, v němž už nebudeme,“ touží v jejím závěru. A ve své nově přeložené knize Paměť dívky (přeložil Tomáš Havel, Host 2023) ukazuje, že právě tohle umí nejlépe.

Paměť dívky potvrzuje, že primárním nástrojem psaní Annie Ernauxové je paměť. Vzpomínky, jejich proměna v čase, snaha je alespoň na chvíli uchopit, zadržet, promyslet – a pak propustit na svobodu. Zatímco Roky jsou charakteristické nepřetržitým proudem slov, která se na nic neptají a o ničem nepochybují, Paměť dívky je jiná: dekonstruuje a tápá. A naplno tak odhaluje, jak těžké je vzpomínat, jací jsme kdysi byli a hlavně proč.

Těžištěm románu je skoro investigativní pátrání po sobě samé. Ernauxová vše staví do let 1958 až 1960, do období, kdy jako mladá dívka procházela procesem sebeurčení a emancipace. Vše, co se tehdy odehrávalo, je současnému autorčinu já natolik vzdálené, že o dívce, jejíž peripetie popisuje, nedokáže mluvit jinak než ve třetí osobě. Stává se sama sobě postavou. Právě tohle napětí mezi tím, kým jsme nyní, a tím, kým jsme byli, je ústředním motivem knihy a autorka ho nechává splynout nejen s obsahem, ale právě i s formou.

Ernauxová svůj život nejen rekonstruuje, ale zároveň komentuje, což dává kontrastu mezi oběma polohami v jejím psaní ještě více vyniknout. Strhává i nás čtenáře a čtenářky do stopování vlastní minulosti a rovnou nám dává klíč, jak ji číst. Autorka není doslovná ani návodná, je přemýšlivá. A to přestože, jak sama píše, chtěla na onu dívku zapomenout. Jenže to nešlo. Vynořovala se v jejím životě jako stín, jako vzpomínka, kterou nelze vytěsnit. A dělo se to tak dlouho, až se Ernauxová rozhodla se s ní vypořádat.

První část knihy se zaměřuje na léto 1958, kdy se dívka vydává na tábor. Je plná očekávání: v prvním delším čase mimo svou maloměstskou rodinu vidí šanci na přerod v ženu, nebo alespoň v to, co má s ženstvím v té době spojené.

„Matka ji odjakživa držela dál od chlapců, jako by to byli čerti. Od třinácti o nich nepřestává snít.“

Ernauxová sice píše o sobě, ale přitom se v oné „dívce z roku 58“ nepoznává, neustále se pozastavuje nad jejím chováním a s až obsesivní přísností ji kritizuje. Je na sebe tvrdá, a to i proto, že dnes může. Přes všechna zranění, kterými si v křehkém a náročném věku prošla, své chování hodnotí s odstupem a ironií, ale i s pochopením a životní erudicí, ke které jí dopomohly – mimo jiné – všechny vlny feminismu, jež coby veřejná intelektuálka za svůj život prožila.

Dívka zoufale touží po ztrátě panenství, zároveň si s tímto okamžikem spojuje lásku, nikoli jen instrumentální sex. Naráží však na hranice nelítostného patriarchátu. Hrdinka toužící po přijetí – nejenom tělesném – se stává obětí nezájmu i zneužívání. Vstupuje do mladických her, kde jsou karty jasně rozdané. Ženy jsou objekty, a zároveň spolu soupeří, muži jsou lovci, jejichž posláním je získat od žen co nejvíc. Solidarita, vzájemnost, pochopení pro obavy, strach ze selhání nebo snad stud – nic z toho neexistuje. Tady je každý sám za sebe a jakékoli zaškobrtnutí se trestá společenským výsměchem a šikanou.

Interakce s muži představuje pro hrdinku zátěž. Není na jejich přítomnost zvyklá, a tak propadá „pouličnímu hecování“, jak to sama nazývá. Když ji na prvním večírku osloví táborový vedoucí, nezaváhá.

„Od okamžiku, kdy ji vyzval k tanci, udělala vše, co jí řekl.“

O aktu, který následuje, nedokáže ani dnes Ernauxová přemýšlet jako o násilí. Tak to prostě bylo.

Ponížení, kterého se hrdince dostane, v ní spustí pochopitelný mechanismus: snahu dokázat, že je jí to všechno jedno. Demonstrativně putuje od jednoho muže ke druhému, aby svou „lásku“ zaujala. Aby mu dala najevo, že ji nezlomil. Nikdy nezažije orgasmus. O ni totiž nejde. Odosobnila se. Když jí jeden chlapec řekne, že ji miluje, vysměje se mu. Muže totiž vidí už jen jako predátory a sebe jako někoho, kdo hraje, že jí na tom nezáleží. Vnitřně ale tuší, že okolí všechno vnímá ještě úplně jinak. Dává se všanc, jakkoli si myslí, že třímá v rukou otěže a vládne situaci. Nevládne: na to je její svět, stejně jako ten náš, pořád moc hierarchický a přísný.

„Uvědomuje si, že nemůže bojovat s představami, které si o ní udělali?“ ptá se Ernauxová sama sebe i nás čtenářů, když na okamžiky plné hanby, výsměchu a veřejného zostuzování na táboře vzpomíná.

Ernauxová svou knihou vytváří něco jako kolektivní paměť většiny dívek. Chtě nechtě jsem si při čtení vybavila vlastní zkušenost: V autobuse na školní výlet se na sebe s kluky mačkáme na zadním sedadle. Jsem tady vzadu jediná holka. Jak taky jinak, na tom to všechno stojí. Není mi snad ani šestnáct a už cestou si dávám vodku s džusem. Tohle je moje pole, které chci mít pevně v rukou, pod kontrolou, kam nikoho nehodlám pouštět.

Když jsem o několik hodin později už hodně opilá, líbám se se spolužákem nejdříve v koupelně a pak přede všemi. Je to mocenský akt, který má potvrdit mé vlastní postavení ve třídě? Je to demonstrace nezávislosti? Nezávislosti na vztazích, na tom, co si o mně ostatní myslí? Je to radost z objevování sexuality a vztahů?

Funguje to, myslím si. Ale jen do rána. Než zjistím, že to, co já považuju za projev emancipace, vnímá okolí v lepším případě jako otravnou snahu na sebe strhnout pozornost. V tom horším jako důkaz, že jsem kurva. Mrzí mě to: vůbec by mě nenapadlo, že to takhle někdo může vnímat. A to je moje chyba.

Je nepříjemné dílo Ernauxové číst. Je precizní a ostrá, místy se sebou snad ani nemá soucit. Rozumí společenské dynamice patriarchátu, ale chyby si neodpouští. Vidí rozpor v tom, kým jako dívka chtěla být – a kým v očích ostatních byla. Vidí i to, jak samu sebe obelhávala v naději, že bude jiná. Možná, že i jiná byla, ale právě to mohla být jedna z překážek jejího sebepřijetí.

Je to její dnešní pozice, vědomí, jak sama říká, že už brzy přijde poslední kniha, co dává Ernauxové sílu k otevřenosti. Letní tábor, protkaný zklamáním i vzrušením, radostí i ponížením, obavami i radostmi. Další životní kroky, výzvy, formování vlastního já. Další hry a další přetvářky. Obsesivní přejídání, poruchy příjmu potravy. Zábava v podobě krádeží v obchodech.

A nad tím vším, nad všemi detaily, postřehy, fotkami a emocemi, se klene mravenčí práce dnešní Ernauxové, která pitvá důvody vlastních selhání a stejně zapáleně hledá i ty, kteří se jich spolu s ní dopouštěli. Prvního milence. Dávnou kamarádku, se kterou se živila jako au pair v Anglii. Místa, jež tvořila kulisy pro její tehdejší život.

Vrací se k nim jako detektiv, aby pak, na konci knihy, povolila uzdu samovolnému zapomínání. „Nejsem kulturně založená. Cenu pro mě má jen jedno: uchopit život a čas, pochopit a užívat si,“ píše v jednom ze svých deníkových záznamů z roku 1989. Ve své nové knize nám Annie Ernauxová tento přístup k životu demonstruje více než přesvědčivě.

Spolu s tíží i absurditou vzpomínek nám ale v Paměti dívky nabízí ještě něco dalšího: možnost kontroly nad tím, kým jsme byli, právo na vlastní výklad a vlastní uchopení našich životů. Právo na sebeurčení.