Článek
Popelec umělců navazující na starobylou tradici zahalování uměleckých děl v postní době se letos u Nejsv. Salvátora koná už pošesté. Po Adrieně Šimotové nebo Stanislavu Kolíbalovi přizvala farní rada ke spolupráci vás. Jak k tomu došlo?
Oslovili mě kurátoři Norbert Schmidt a Petr Tej. Navrhli mi, abych realizoval popeleční intervenci pro dobu půstu, kdy se v kostelech zahalují popisné malby, aby nic nerušilo rozjímání a tichou vážnost předvelikonoční doby. Ta nabídka mě skutečně nadchla, mohl jsem navázat na intervence lidí, kterých si velmi vážím, a zároveň zvládnout náročný, ale pro mě velice atraktivní úkol. V polovině loňského roku jsem připravil čtyři možné koncepty, přičemž jsme s oběma kurátory upřednostňovali prostorové intervence, v nichž figuruje obraz. Nakonec jsme navázali na tradici zakrývaní oltářních obrazů a nahradili je mými vlastními malbami.
Narativní malby s bohatou ikonografií a naučným posláním zcela zmizely, byla odstraněna i křížová cesta. Chrám rázem zmlkl, ale oka rámů nevyschla. Naplnilo je současné abstraktní umění. Pro prostředí konzervativní katolické církve to mohl být poměrně konfliktní počin. Nebál jste se reakce?
Od začátku jsem si uvědomoval, že intervence do interiéru chrámu je těžký úkol, protože vše nové bude oproti současnému stavu působit jako proměna k horšímu. Zároveň bylo těžké navázat i na linii předchozích intervencí, které byly velmi silné. Ale přeměna výpravných maleb v tiché krajiny, které vycházejí z mé dlouholeté malířské koncepce, se mi nakonec až tak nebezpečná nezdála. Naopak, můj nápad koresponduje s posláním tohoto liturgického období – se ztišením, pohroužením do sebe, do vnitřních krajin, které v sobě každý máme, s rozjímáním. A ani to, že jsem narativní obrazy nahradil (byť abstraktní) krajinou, není nic revolučního. Je to sice netradiční postup, ale jedna paralela existuje – v Děčíně slouží jako oltářní obraz krajinomalba od G. D. Friedricha.
Ač to zní neuvěřitelně, mluvíme-li o nahrazení barokních maleb abstrakcí, díky citlivé barevnosti si změny leckterý návštěvník ani nevšimne.
I to byl cíl intervence – vstoupit do určitého, už existujícího prostředí a doplnit jej, nikoliv narušit. Všeobecně je to i záměr celé mé práce. Přestože se věnuji malbě, vstupuju s ní rád i za hranice klasického závěsného obrazu. Do prostoru, do krajiny, s nimiž klasická malba může komunikovat.
S jakými názory na pojednání Salvátora se setkáváte?
Vůbec jsem nečekal tak obrovskou vlnu zájmu a nadšení. Na popelec přišlo přes dva tisíce lidí a nesetkal jsem se s žádnou negativní reakcí. A to si většina lidí myslí, že tu mé obrazy budou už natrvalo – a mají z toho radost. Řekl bych, že jsou zkrátka otevření, že se nechávají oslovit jinou vizualitou, jsou ochotní dívat se na zajeté věci z nového úhlu. Stěžovala si jen Pražská informační služba, která provádí turisty. Průvodci mají naučený text vážící se k nejvýznamnějším malbám v chrámu, jenže místo nich tam teď visí něco úplně jiného a jsou z toho mírně vykolejení.
V jiném svém výstavním projektu se zabýváte hranicemi mezi originálem a kopií. Co je jeho podstatou?
Delší dobu jsem přemýšlel nad originalitou obrazu a nad právy duševního vlastnictví a kladl si otázku, jestli ještě někoho originál zajímá. Připadá mi dost zvláštní, jak je dnes celý svět globalizován. Produkt a zboží se někde vymyslí, někde ušije, někde jinde obarví, někde složí a pak se distribuuje, a to třeba i zpět do země, kde celý proces začal. Originalita je tak stírána manufakturalizací v zemích s levnější výrobní silou. Říkal jsem si, že když dokážou v Číně vyrobit přesnou kopii skútru i s ojetými vzorky na pneumatikách, že je to možné udělat i s obrazem. A když jsem se před dvěma lety zúčastnil mezinárodního bienále v Číně, oslovil jsem malíře z Číny, Brazílie, Indie, Afriky a Ameriky, abych si ověřil, jak originál a kopie budou vypadat, co budou vyzařovat. Vybral jsem jedno ze svých děl, zadal jim technické parametry a požádal je o reprodukci.
Jak to dopadlo?
Z originálu a kopií se posléze uskutečnila výstava v mnichovské Galerii Kalt. Měla velký úspěch, protože v té době probíhal v Berlíně velmi sledovaný proces s manžely Beltracchiovými, kteří několik desítek let padělali díla předních umělců moderny 20. století. Medializace tohoto případu nahrávala i mému konceptu. Posléze výstava putovala do Brna, do Galerie Fait, a teď bude pokračovat do nitranské městské galerie.
Návštěvníci se mohou zúčastnit ankety, v níž mají za úkol určit originál. Je zajímavé, že většina z nich to uhodla správně, originál podle nich vyzařuje něco víc než kopie. Hned v závěsu pak v tipování byla Čína a Brazílie – autoři z těchto zemí se totiž dokázali oprostit od svého ega a charakteristických vlastností své malby a zce la se přizpůsobili té mé. To se Američanovi, Indovi ani Afričanovi nepodařilo.
Co se týče malby a obrazu, nemáte někdy dojem, že jste součástí nepreferované umělecké oblasti? Já sama s lítostí sleduji, jak je v posledních desetiletích malba podceňovaná a hodnocená jako zastaralé médium.
Ano, obraz je neprávem vytlačován, ale když jsem v loňském roce navštívil Istanbul, New York, Londýn nebo Benátky, uvědomil jsem si, že jinde důležitou roli hraje, že opovržení malbou u nás souvisí jen s regionálním konceptuálním boomem, který ve světě už zase vyšuměl. Pro mě je obraz živé médium, které nemůže být nikdy ničím nahrazeno.