Článek
Je to román takzvaně postmoderní, plný literárních nápadů včetně jmenného rejstříku uprostřed textu nebo „kabinetu odložených odstavců“ na jeho konci. Nápady to nejsou samoúčelné, autor drží jejich smysl pevně v rukou. Nejenže jimi mění tempo našeho čtení (působí to malinko jako ruchy v rozhlasové hře), ale zároveň mu spolu s úvahovými pasážemi a dlouhými citáty pomáhají nás přesvědčit, že tu jde i o něco jiného než jen o popis průběhu jednoho nepovedeného vztahu.
Že to s ústředním párem dopadne špatně, se dozvíme hned na začátku. A tak zde napětí celou dobu leží hlavně mezi spisovatelem Janem Němcem a postavou „Janem Němcem“. Přičemž záchranou je odolat nátlaku ze strany vypravěče a nečíst text coby autoterapii, kde se autor léčí z toho, že se s ním rozešla holka. A spíše vidět Možnosti milostného románu v duchu jejich postmoderní tváře jako rafinovanou hru na téma narcistní povaha vztahů ve „věku digitálního smutku“ – hru, která nemá žádné přímé pouto s konkrétní realitou.
Zbyněk Vlasák
O narcismu mluvím proto, že ačkoli zde „Jan Němec“ tvrdí, že se snaží být o dost přísnější sám na sebe než na svou expřítelkyni, nejde mu to úplně věřit. Na rozdíl třeba od „Karla Oveho“ z knižní série Karla Oveho Knausgårda Můj boj nás skoro nepouští k vlastním selháním či hlouposti a „Ninu“ si zredukoval na ozvěnu sebe samého. Mě osobně coby vypravěč štval od začátku do poslední věty, ale zároveň jsem oceňoval, jak suverénním jazykem je tahle egocentrická postava napsaná.
Naopak v okamžiku, kdy jako čtenář „Janu Němcovi“ uvěříte, že je Jan Němec, což je vzhledem k totožnosti jejich životopisů i trochu nasnadě, je najednou četba k nesnesení. Román se stává agresivním mocenským gestem namířeným proti nějaké skutečné Nině, která se moc nemá jak bránit. A to je fakt těžké vydržet.
