Článek
Hned v předmluvě se přiznáváte k tomu, že jste knihu napsali ze vzteku. Na co se zlobíte?
Když padla Zeď, bylo mi šestnáct. Takže jsem dobře věděla, v jakém žiju státu – rozhodně jsem ho znala lépe než západoněmečtí novináři. Jenomže ze dne na den se o zemi, kde jsem se narodila a vyrostla, začalo mluvit výhradně špatně. Z obyvatel NDR se stali „fňukalové z Východu“, Ossis, kteří nechtějí pracovat, kteří to vlastně ani neumějí a kteří především nemají čím přispět k německé budoucnosti. A tenhle diskurs vydržel dodnes. Za dvacet let se zabetonoval obraz, který v sobě koncentruje jen samá klišé a negativa. Jenomže Východu a jeho historii porozumíme pouze tehdy, když zpochybníme zažité představy.
Chcete zpátky Zeď?
Naopak. Chceme nový a čerstvý pohled na Východ, otevřený dialog a také uznání, že naše zkušenost změny a dvojí socializace, tedy dětství ve východním a dospívání v západním Německu, je společensky přínosná a cenná. Vmédiích se ale tvrdí naprostý opak: že všichni přicházíme z diktatury a se svou zkušeností nemáme demokratickému systému čím přispět. Ano, naše zkušenost je jiná než našich západních vrstevníků, je ale stejně hodnotná. Máme daleko hlubší povědomí o našich dějinách a také období transformace jsme prožívali intenzivněji. Přitom jsme neměli čeho nebo koho se chytit – naši rodiče narození v padesátých a šedesátých letech měli po převratu dost práce sami se sebou, často jsme radili spíš my jim než oni nám. Svůj kompas jsme si museli najít sami, i proto chceme být bráni vážně.
U nás se vede debata, byloli komunistické Československo totalitní diktaturou. Jak je to v Německu?
Že NDR byla politická diktatura, je podle mě bez debat. Jiná věc je tabuizování členů SED (komunistická strana v NDR – pozn. red.), na jejichž zkušenosti se nikdo neptá. Podle nás je to chyba, protože tuto zem spoluvytvářeli a mají k ní co říci. Tento jednostranný diskurs formovali členové opozice, kteří se podíleli na převratu a byli tím západním médiím srozumitelní.
Tisk nám pořád dokola předkládá fronty na ovoce, ženy v trvalé, ufňukané Ossis, pravicové radikály, mluví o komunistických represáliích. Všední den je politizován za každou cenu, aby život v NDR vypadal nejen jako politováníhodný, ale taky velice nebezpečný. O faktech se píše málo.
Chybějící dialog se pak odráží v běžném životě. Zajeďte do nějaké menší obce v Meklenbursku a zeptejte se na Wessis – uslyšíte samé žlučovité řeči o tom, jak jsou arogantní, sobečtí, jak jsou na prachy.
Bývalým východním Němcům dodnes chybí sebevědomí. Projevuje se to třeba tak, že kdo pracuje na Západě, radši neříká, že je z Východu. Sama jsem studovala na střední zdravotnické škole v bývalém Východním Berlíně, ale chtěla jsem maturovat v Západním, abych poznala i paralelní zdravotní systém. Bylo to v roce 1997 a během přípravy na maturitu jsem se odnaučila určité typické jazykové výrazy, ze kterých by bylo poznat, odkud jsem, protože by to zkrátka dělalo zlou krev. Ale já už odmítám předstírat jinou identitu. Chci, aby východní Německo bylo mou součástí a aby to okolí bralo pozitivně.
Abyste mohla být hrdá na to, že jste se narodila v NDR?
Hrdá určitě ne, ale je to prostě část mého života a už se za ni odmítám stydět. Chápejte, já nejsem šťastná, že jsem se narodila v NDR. Východoněmecká čokoláda chutnala rozhodně hůř než Milka. Současný politický systém je bez debat mnohem lepší, dnešní Německo ale není můj domov. Domov je iracionální, je to zkušenost odžitá v dětství a nezávislá na politice. Domovem jsou sousedi, přátelé, to, jakou muziku jsme poslouchali, co jsme pili, jak to vonělo… Dospělí se většinou můžou na místa svého dětství vrátit, v našem případě to nejde ani přeneseně. Jsme třetí generace země, která už neexistuje. Podle mě je legitimní, že nám chybí. Nejsme ostalgici. Jsme lidé, kteří ztratili domov. Máme právo na vzpomínky!
Osobně bych měla mít na nenávist k NDR přednostní právo. Moje matka zemřela na následky toho, že ji srazil vojenský vůz. Okolnosti její smrti nebyly nikdy vyjasněny. Naproti tomu můj otec zůstal věrný systému, takže jsem byla rozpolcena. Například jsem nevyjela do Západního Berlína hned, jak padla Zeď, jako naprostá většina mých spolužáků, ale až po měsíci a i potom mi na druhé straně Braniborské brány nervózně bušilo srdce, protože jsem přece byla na místě, které bylo „špatné“.
Celkem brzy jsem se ale vydala politicky opačnou cestou, krátce po dvacítce jsem připravila například výstavu o opozici v NDR. Také jsem se otce, v osmdesátých letech ředitele gymnázia, začala ptát na spoustu pro něj nepříjemných věcí. Pro mě to byl vědomý transformační proces vedoucí k demokracii, ale on to bral jako „obviňování“ a „zradu“, že jsem jako média. Ale já se neptala, jestli je zločinec, chtěla jsem znát jeho zkušenost! A to je další věc, o které se tak málo mluví: jak obrovský zářez do rodin způsobil zánik NDR.
Zeď padla před dvaceti lety, ale jako by pořád stála. Je na čase to změnit. Vyzýváme rodiče, aby vylezli ze šablonovitých vzpomínek na mávátka a promluvili o svých reálných zkušenostech, a děti, aby sebraly odvahu a zeptaly se.
