Výběr Salonu: Svatá Barbora, Johana, Wernisch, Judt a česká kultura za protektorátu

Marek Šindelka, Vojtěch Mašek, Marek Pokorný

Marek Šindelka, Vojtěch Mašek, Marek Pokorný Svatá Barbora

Lipnik

Dvojice autorů společně s ilustrátorem Markem Pokorným vyšla z případu Barbory Škrlové, v němž se splétalo hned několik děsivých motivů – týrání dětí, manipulace, sektářství, dětská pornografie… Trojice se však reálným děním pouze inspirovala; celá kauza prý byla natolik komplikovaná a otřesná, že jim samotným bylo z postupného noření do dalších okolností fyzicky zle. Vznikl tak komiks, který je nejsilnější v tom, že ukazuje, jak snadná – a slastná – je cesta do hlubin šílenství. Nemyslet, neanalyzovat, jen se řídit příkazy a doufat v jakousi vyšší autoritu či moc, která ví všechno líp… Zároveň se zde ukazuje, že dlouhodobý a promyšleně mířený tlak dokáže zlomit každého. Svatá Barbora je naprosto unikátní, děsivá i zvláštně vábivá kniha a jedna z českých kulturních událostí letošního roku.

(Vybrala Klára Vlasáková.)

Zuzana Dostálová, Pavla Horáková, Alena Scheinostová

Zuzana Dostálová, Pavla Horáková, Alena Scheinostová Johana

Paseka

Možná bych měl hned předem vytáhnout bílý prapor a zavolat: Dámy, já se nevzdávám, já jen s Vámi chci domluvit čestné podmínky jako Váš čtenář mužského pohlaví… Já ale začnu odjinud. Současnost zásadně zamíchala rolemi literatury, ta edukační byla upozaděna, naopak důležitou se stala psychohygiena. To není nic špatného, jen se to nelíbí některým „literárním anatomům“. Autorky sestavily životní příběh Johany, každá napsala jednu dekádu, a to bez znatelných švů. Příběh, v němž muži neplní to, co by měli, a jsou vždy tou slabší součástí vztahu, i když hrdinka ví, že to bez nich nejde. Žádné feministické osmisměrky; naopak, poměrně pragmatické přiznání, že to někdy nevychází, i když se hodně chce, aby to vycházelo. Dokonce, a teď se vracím k tomu bílému praporu, v tom cítím i jakýsi optimismus, že život i tak stojí za to.

(Vybral Jakub Šofar.)

Ivan Wernisch

Ivan Wernisch Pernambuco

Druhé město

Myslete si o tom, co chcete, ale Ivan Wernisch (čerstvý laureát Ceny Franze Kafky) je nejinvenčnější básník posledního půlstoletí. Na rozdíl od svých generačních souputníků, kteří si našli vlastní nezaměnitelný hlas a potom už básnili jenom jím, Wernisch se s každou novou sbírkou pouští do neprobádaných končin; je si vědom toho, že jakmile umělec něco už moc umí a má to v malíku, začíná to stát za pendrek. Otevřeme-li sbírku Pernambuco, užasneme: válečné historky jsme už přece četli v Cestě do Ašchabadu, pimprlové divadélko si s námi autor zahrál v Loutkách atd. Ovšemže; a zase jde o experiment. Wernisch tu sofistikovaně variuje svou dosavadní tvorbu. Pohrává si s představou, jak by vypadala, kdyby svůj debut a více než dvacet dalších sbírek napsal dnes. Ale možná je to úplně jinak, u Wernische čtenář nikdy neví. Života přibývá a je ho stále méně.

(Vybral Michal Šanda.)

Tony Judt

Tony Judt Falešné ideje, cizí krev

Tony Judt Falešné ideje, cizí krev Francouzská inteligence 1944–1956

Tony Judt Falešné ideje, cizí krev Francouzská inteligence 1944–1956 Prostor

Přeložil Martin Pokorný.

Když se kácí les, lítají třísky, to neodmyslitelně patří k revoluci. Jenže když pak lítají třísky i z nové lesní školky, kterou budují vítězové, tak se někde stala chyba, něco je špatně. Režim, který musí na oltář idejím o nejlepší variantě fungování světa stále přinášet oběti, jak v dobách pohanských rituálů, je na pendrek. Britský historik a esejista zkoumá, proč část intelektuálů ze země, která položila základy všeobecné lidské emancipaci, totálně zklamala, když neviděla (nechtěla vidět) obludnost politických procesů v zemích sovětského bloku. Judt není antikomunista, to by bylo jednoduché, ten syndrom nadšení ze stalinismu postihl daleko větší část francouzské inteligence než jen komunisty; první část knihy je proto věnována francouzské politické a společenské atmosféře před a během druhé světové války. Jak se stalo, že bylo zapomenuto období sovětského Velkého teroru? A že Paul Éluard na výzvu, aby protestoval proti popravě Záviše Kalandry (jehož znal), odpověděl tou strašlivou větou: „Jsem příliš zaměstnán nevinnými, kteří vyhlašují svou nevinu, než abych se staral o vinné, kteří vyhlašují svou vinu.“ A šmytec.

(Vybral Jakub Šofar.)

Lucie Antošíková (ed.)

Lucie Antošíková (ed.) Zatemněno

Lucie Antošíková (ed.) Zatemněno Česká literatura a kultura v protektorátu

Academia

Málokdy se stane, že se podaří autorům či editorům nazvat knihu nenudně a současně neobyčejně vynalézavě. Období protektorátu Čechy a Morava (1939–1945) je poněkud zatemněné ve srovnání s ostatními českými historickými epochami. Avšak i když je zatemněno, neznamená to, že uvnitř není vidět. Dost špatného, ovšem i hodně dobrého v české kultuře je spojeno právě s tímto obdobím – jak dokazuje 27 textů od českých a německých autorů. Příspěvky jsou rozdělené do několika oddílů: Kulturní kontext, Teorie, Tisk, Poezie, Próza, Film a rozhlas, Divadlo a Hudba. Konkrétně pak: politizace jazykových kódů, Pražský lingvistický kroužek, proměna obsahu populárních obrázkových týdeníků, debata o mladé literární generaci, Bassova apoteóza češství, zneužití protektorátního rozhlasu, pražská německá divadla, jazzová hudba atd. Vyšlo jako desátý svazek ambiciózní Edice 1938–1953.

(Vybral Jakub Šofar.)