Článek
Vladimír Sorokin
Vladimír Sorokin Vánice
Vladimír Sorokin Vánice Přeložil Libor Dvořák.
Pistorius & Olšanská
Ve svém posledním textu, v novele Vánice, autor opět dokazuje, že právem patří ke špičce světové literatury. S využitím ruské klasiky, v „archetypálních“ kulisách mixuje realitu s fantazií. Nabízí jednu z možných variant historie, kterou na začátku příběhu definuje celkem jasně: obraz gosudara na zdi ve věčně svítícím rámu, na stole kalašnikov a nad rádiem se při zapnutí objeví kruhový hologram. Lékař Garin se musí dostat do 17 verst vzdáleného Dolgého, kde vypukla epidemie černuchy, jakési exotické morové rány. Jenže kvůli mrazivé vánici cesta trvá den, dva, tři… Po cestě s kočím Kuckou (jehož samohyb pohánějí maličtí koníčci) se setkávají často s bytostmi, jež v naší variantě světa nežijí. Cesta za záchranou nakažených se proměňuje v boj o vlastní přežití. Že by to byla nakonec nějaká alegorie života v té velké ruské zemi?
Jolana Šopovová
Jolana Šopovová Jiří Mucha
Jolana Šopovová
Syna slavného Alfonse měli lidé buď rádi, nebo ho nemuseli. Autorka patří k prvním, dokonce knížku nejen napsala, ale i sama vydala, a přiznává fascinaci člověkem, který toho prožil na několik osudů. Dostával od života nejen radosti, ale taky hodně tvrdých facek, a přece zůstal do konce svých dnů člověkem jasného a vstřícného pohledu na svět. Kniha je opřena o korespondenci, dokumenty a svědectví, psaná je s respektem k výrazné osobnosti, ale především s opravdovým zájmem zapsat co nejvěrohodnější portrét. Z toho portrétu vystupuje nejvýraznější Muchova vlastnost, která jej vedla do nevy hnutelných střetů a kterou vyjadřuje bezděčný epitaf Pavla Tigrida citovaný na obálce: Jiří Mucha byl především chlap. V tomto národě existuje jedno krásné slovo – předposrávati se. To Mucha neuměl, ani jako voják, ani jako spisovatel, ani jako člověk.
František Hrubín
František Hrubín Básně
Host
Básníkem lidu není ten, kdo ho jako slaměnou kytku sází do veršů podle okamžité potřeby, básníkem lidu není ten, kdo o něm mluví, ale ten, kdo mu mluví z duše, z jeho nejhlubšího srdce. Slova Františka Hrubína na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956 mohou dnes, v době, kdy si s lidem každý vytírá cosi kdesi, znít staromilsky a naivně, ale tehdy to byl odvážný, disonantní hlas, který porušil libozvučnost stranické kulturní politiky. Kriticky ověřené texty jedenácti Hrubínových básnických knih z let 1933–1970 dokladují jeho neotřesitelné místo mezi nejdůležitějšími českými básníky, i když to vypadá, jako bychom na něj v poslední době trochu zapomněli. Pro řadu Česká knižnice edičně připravila a komentář napsala Iva Málková. Čím budoucnost jako včelí plást / naplníme, dnové rodní?
Eva Frantinová
Eva Frantinová Kapesní déšť
Printia
Texty autorky s rozsochatou publikační činností vycházely v důležitých periodikách předrevoluční i porevoluční doby, vydala čtrnáct samostatných knížek, básnických i prozaických, první na sklonku sedmdesátých let. Spolupracovala s prestižními nakladatelstvími jako Mladá fronta, Host nebo Protis, ale i s podniky maličkými, jako je „samonakladatelství“ Printia, které vydalo její novou sbírku básní Kapesní déšť. Sbírka je to opravdu kapesní a stejně kapesní jsou i básně uvnitř, rozechvělé vesměs milostnou, často taky tělesnou a smyslnou melodií. Frantinová vyznává lásku mile, stručně, jakoby šeptem, hraje si přitom s obrazy i s rýmy – a čtenáři jsou jedno velké ucho. Nastav ucho / já do něj budu křičet Ach i Už / a ono rozvine se / jak plachta z karmínu / do které láska otírá / zavírací nůž!