Hlavní obsah

Výběr Salonu: Sorokin, Bitov, Thoreau, Límanová, Lotman a Deml

Právo, SALON

Moskovia pohledem Vladimíra Sorokina, popis sovětské destalinizace z pera Andreje Bitova, občanská neposlušnost podle Henryho Davida Thoreaua, Šporkova ulice vzpomínkami Terezy Límanové, semiosféra výkladem Jurije Lotmana a korespondence Evermoda Vladimíra Balcárka a Jakuba Demla.

Článek

Vladimír Sorokin

Vladimír Sorokin TELURIE

Vladimír Sorokin TELURIE Přeložil Libor Dvořák.

Pistorius & Olšanská

Foto: archív nakladatelství Pistorius & Olšanská

obálka Vladimír Sorokin: TELURIE

Vyznavači klasické ruské literatury Sorokinovu tvorbu nejspíš označí za porno či zbytečný experiment. Nicméně autor, o kterém můžeme prohlásit, že je vzorovým postmodernistou, nabírá ze všech pokladnic, včetně klasiky i vlastního díla. Domino složené z 50 kapitol, z nichž každá je psaná jiným stylem, v jiné formě, v jiném myšlenkovém kódu, popisuje euroasijský svět v polovině 21. století překlopený do jakéhosi osvíceného středověku. Středobodem života je nová droga, telurový klínek, jenž se zatlouká do hlavy. V Sorokinově rodné Moskovii se ale mnoho nezměnilo: Bývalo tu svinstvo naděje, kdežto teď je to jen beznadějné svinstvo.

Andrej Bitov

Andrej Bitov Puškinův dům

Andrej Bitov Puškinův dům Přeložila Vlasta Tafelová.

Paseka

Foto: archív nakladatelství Paseka

obálka Andrej Bitov: Puškinův dům

Obrovská porce velké literatury a současně lekce z komparatistiky, sociologie a historie. Ve výsledku je román Puškinův dům možná hrozivější než jednoznačné prózy Solženicyna a Šalamova – Bitov (1937) na rozdíl od nich nebyl v gulagu a mohl víceméně publikovat. Jeho popis sovětské destalinizace, která je jen nálepkou pro zabetonování společnosti v jakémsi mrtvolném stadiu, je přesnější než práce leckterých politologů. Postmoderní forma, jazyk blízký Kunderovi, velkorysá nabídka nápadů a myšlenek. Z anekdoty o hádce dvou mladých vědců v Ústavu ruské literatury vyrostlo dílo, které u nás chybí (my umíme akorát ty Opráski sčeskí historje).

Henry David Thoreau

Henry David Thoreau Občanská neposlušnost a jiné eseje

Henry David Thoreau Občanská neposlušnost a jiné eseje Přeložil Jan Hokeš.

Paseka

Foto: archív nakladatelství Paseka

obálka Henry David Thoreau: Občanská neposlušnost a jiné eseje

Láska je větrem, přílivem, vlnami i slunečním svitem. Její energii nelze vypočíst – je rovna mnoha koňským silám. Nikdy neustává ani nepolevuje a dokáže pohnout zeměkoulí i bez opěrného bodu, dokáže nás zahřát bez pomoci ohně, nasytit bez potravy, ošatit bez oděvů a ukrýt bez přístřeší. Nové překlady Thoreauových esejů o společnosti, doplněné dvěma texty, které ještě nikdy česky nevyšly (Ráj znovu /ne/nabytý a Otroctví v Massachusetts), jenom dokazují, že názory tohoto amerického učitele a trochu podivína jsou stále inspirativní, dokonce možná v tomto čase nepochopitelného chování a směřování lidské společnosti mnohem inspirativnější. Soubor doprovází hutný doslov překladatele, který knihu doplnil i poznámkami.

Tereza Límanová

Tereza Límanová Domeček

Revolver Revue

Foto: archív nakladatelství Revolver Revue

obálka Tereza Límanová: Domeček

Šporkova ulice na Malé Straně v Praze. V ní dům číslo 8. Štafetu po Nerudovi, Smetanové či Peckovi převzala Tereza Límanová, pro niž je text o místě, v němž prožila větší část svého dětství, spíše návratem k tomu, co ji formovalo, a potvrzením této zásadní iniciace, než prvoplánovou potřebou tvořit literaturu. Díky tomu vznikla vrstevnatá, čtivá a chytrá kniha, v níž je bydliště (dům) vytaženo do první linie jako rovnoprávný hrdina. Ač neživotný, je přítelem, ochráncem i nositelem tajemství. Projevuje se zvuky, pachy, stíny, povrchem… Je vymezením vnitřku proti vnějšku. Límanová zároveň napsala i citlivou, svébytnou zprávu o začátku normalizace u nás.

Jurij Lotman

Jurij Lotman Kultura a exploze

Jurij Lotman Kultura a exploze Přeložila Miluše Zadražilová.

Host

Foto: archív nakladatelství Host

obálka Jurij Lotman: Kultura a exploze

Díky českým rusistům a lingvistům je u nás jméno Jurije Lotmana (1922–1993) známé. To ale neplatí o jeho díle. Estonský vědec židovského původu působil od roku 1963 na univerzitě v Tartu, ovlivněn ruským formalismem a strukturalismem zakládá vlastní přístup ke zkoumání procesů v kultuře (má však vliv i na nekulturní oblast: na přírodovědu či robotiku). Přichází s pojmem semiosféra, jež je dynamickým prostorem různých semiotických forem. Z konkrétního rozboru jednotlivých děl ruské literatury 19. století odvozuje bipolaritu (nesmiřitelné opozice) ruské kultury, která byla a je odrazem i společenské a politické reality.

Příteli Evermodu Balcárkovi místo čestného diplomu

Příteli Evermodu Balcárkovi místo čestného diplomu Vzájemná korespondence Jakuba Demla a Evermoda Vladimíra Balcárka

Dauphin

Foto: archív nakladatelství Dauphin

obálka Příteli Evermodu Balcárkovi místo čestného diplomu

Další svazek z řady korespondencí Jakuba Demla. Evermod Vladimír Balcárek (1885–1974), člen premonstrátského řádu a význačný český archivář, byl, dá-li se to tak říci, Demlovým korespondenčním zpovědníkem. K němu tekly potoky a řeky spisovatelových představ, obav, plánů, výtek, bolestí, informací finančního i intimního rázu; nikdo jiný neměl větší přehled o Demlově životě a díle. Dopisové přátelství trvalo od roku 1906 do roku 1959, nicméně naprostá většina ze 129 Demlových a 10 Balcárkových dopisů byla odeslána v letech 1912–1914, tedy v období Demlovy zvýšené tvůrčí aktivy, kterou jako kdyby chtěl kompenzovat konec spolupráce se staroříšským Josefem Florianem a problémy s konzistoří, končící jeho penzionováním (kněz bez fary). Děkuji Vám za „stvrzenku“ Vašeho neobyčejného přátelství, tj. za posledních 50 Kč… Vaše přátelství nazývám neobyčejným, poněvadž ze všeho českomoravského kléru jste Vy mým přítelem jediným (34 D, 7. 10. 1912).

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám