Článek
Josef K. Šlejhar
Josef K. Šlejhar Cvrček mého krbu
Akropolis
V nakladatelství Akropolis se museli dozajista zbláznit, vydat v tomhle čase rozkolísaných hodnot rozsáhlou, více než sedmisetstránkovou a nikdy knižně nevydanou prózu Josefa K. Šlejhara (1864–1914). Pokud si někdo o něm něco pamatuje ze školy, tak snad že byl představitelem naturalismu, popřípadě jeho nejznámější text Kuře melancholik… Jenže je to možná velice dobrý tah. Jestli se někdo z té plejády antikvární české literatury může znovu vrátit do hry, najít své čtenáře, kteří objeví, že jde o téměř současnou tvorbu, pak jsou to autoři z přelomu 19. a 20. století, jejichž psaní není vytvrzeno armaturou národní emancipace, spíše naopak: naštvaností, živočišností, skepsí… Proto máme rádi Františka Gellnera, mohli bychom přijít na chuť mladému S. K. Neumannovi a budeme nadšení ze Šlejhara. Téma: životní ztroskotání.
(Vybral Jakub Šofar.)
Eva Bendová
Eva Bendová Pražská kavárna
Verzone
Černobílými fotografiemi Josefa Ptáčka a několika fotografiemi archívními provázený místopis podniků současných i už zaniklých. Najdete jich tu osmašedesát, na přiložené mapě ještě téměř o čtyřicet víc. Autorka neopisuje nabídku, ale uvádí hlavní specifika, okolnosti vzniku (respektive zániku), případně provozovatele. Napovídá, jakým návštěvníkům je kavárna určena nebo k jakému okruhu patří hosté. Připomíná, že kavárny jsou proměnlivé prostředí, některé se drží dlouho, jiné zanikají a nové se etablují, přičemž těžko říct, zda přežijí. Právě ty zaniklé jsou důležité pro porozumění pomíjivému kontextu kavárenského fenoménu. Mimochodem: první kavárna v českých zemích neotevřela v Praze, ale v Brně v roce 1702. Praha byla druhá – až o deset let později.
(Vybral Zdenko Pavelka.)
Radka Chlupová, Jaromír Kubíček
Radka Chlupová, Jaromír Kubíček Zvláštní vydání
Moravská zemská knihovna
Bylo mi deset a kousek. Ve dnech po 21. srpnu jsme vyměnili hry v parku „u Ivana“ za celodenní sdílení prostoru žďárského náměstí, protože se tam děla spousta věcí. Každý den se objevovaly nové nápisy a tu a tam se nám poštěstilo získat nějaké noviny, letáky a další tisky. Ještě je mám schované. V každé přelomové době jsou ty mimořádné, spontánní tištěné reakce neobyčejně cenné. Zachycují bezprostřední atmosféru, naděje, tápání, představy, emoce. Bez autocenzury a bez zásahů dohlížitelů a umravňovatelů. Tahle fáze nikdy netrvá dlouho a vždy to potom někdo odnese (nejen ty výtisky). Objemná kniha o zvláštních vydáních regionálního tisku v srpnových dnech 1968 v jednotlivých moravských okresech je bohatě vybavena ilustračním materiálem a rejstříky. Vyšla zase pozdě… I když, u nás tak nějak vlastně nikdy není pozdě. Bohužel.
(Vybral Jakub Šofar.)
Světlo, stíny a tma v české kultuře 19. století
Academia
Sborník příspěvků z 37. ročníku mezioborového plzeňského sympozia k problematice 19. století je věnován na první pohled obyčejné dvojici slov světlo a tma, což se dá převést na mnohem metaforičtější dvojici černá a bílá. Co se k tomu dá říct, vždyť je to dávno zpracované téma. Jenže při podrobnějším pohledu můžeme objevit nečekané kontexty, zvláště když se vedle sebe postaví fakta související spolu minimálně, spíše jen z jazykové příbuznosti. Světlo – osvícenectví – vnitřní světlo – světelný efekt… Tma – tmářství – temno – černá hodinka – zatmění… Takto to již dává smysl. Texty jsou rozděleny do tematických skupin, první má název Světlo, stíny a temnoty v ideologii a rétorice, poslední Městský interiér a osvětlení. Již z toho je vidět obrovský rozptyl, a přitom jde pořád jen o světlo a tmu. Uspořádali Zdeněk Hojda, Marta Ottlová a Roman Prahl.
(Vybral Jakub Šofar.)