Článek
Martin C. Putna
Martin C. Putna Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy
Vyšehrad
Autor do své formule kulturních dějin Západu (Obrazy z kulturních dějin americké religiozity) a Východu (Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity) doplňuje i Střed – ne však ve zprofanované podobě „mostu“ (ten byl ostatně často neprůjezdný, v havarijním stavu či podminovaný), ale jako bývalý rovnocenný geografický region. Nepopisuje ho pomocí časové linearity, jako v případě předchozích knih, nýbrž zeměpisně, podle jednotlivých korunních zemí Rakouska-Uherska. Každá je představena skrze osobu či osoby, jež neoddiskutovatelně patří do evropského kánonu, toto kmotrovství doplňuje podstatná tendence (hnutí, směr) a příslušný kulturní znak, který se udržel do současnosti. Například Halič má koordináty: Bruno Schulz, literární magie, Stanislavští, řeckokatolická postmoderna. Důležitá je pak úplně první poznámka na první stránce textu: U různých autorů a v různých kontextech se pojem „Střední Evropa“ užívá s velkým nebo (častěji) s malým písmenem. V této knize se (…) používá striktně písmeno velké, aby se naznačila trvající identita regionu. Hned na začátku je tak, myslím, jasně označen ten základní problém se střední (Střední) Evropou…
(Vybral Jakub Šofar.)
Irena Dousková
Irena Dousková Rakvičky
Druhé město
Pokud si dokážeme představit českou literaturu jako velkou almaru s mnoha přihrádkami, pak se možnosti jejího nahlížení a popisování výrazně zvětšují.
Pokud si dokážeme představit českou literaturu jako velkou almaru s mnoha přihrádkami, pak se možnosti jejího nahlížení a popisování výrazně zvětšují. Jedna z nich je její rozdělení podle toho, zda autory zajímá současnost, doba 1948–1989 či časy ještě dávnější. Irenu Douskovou trápí především normalizace a zatím se z ní ještě zcela nevypsala, pořád na svém „claimu“ nachází zlatá zrna. Tentokrát je hrdinkou příběhu z roku 1985 Róza (i když vlastně Růžena), která se už podruhé nedostala na vysokou školu a má jen týden volna před nástupem do práce. Nemá moc jasno o životě, někdy je příliš zbrklá a nenechá si nic líbit. Jsou prázdniny, musí se postarat o sestru s příušnicemi, přesto jí nic nemůže zabránit odjet do Ostravy za klukem, který je konečně asi ten pravý. Cesta z Prahy do Ostravy, stopem a s malou nemocnou sestrou: on the road po reálném socialismu! A ten kluk z Ostravy? Třeba jak se ho nějaký svazáci z fakultního výboru zeptali, jestli se nechce stát kandidátem strany, a jak on přede všema odpověděl: „Který?“
(Vybral Jakub Šofar.)
Petra Dvořáková
Petra Dvořáková Dědina
Host
Petra Dvořáková už od svého debutu vnáší do české literatury nová témata (myslím tím jevy v české společnosti, kterých si ostatní autoři z nejasného důvodu nevšímají) a postupně se začíná věnovat i psaní pro děti. Popsat venkovský život na začátku 21. století je vlastně taky objevné – onen střet individualismu a „glajchšaltizace“, nebo z jiného pohledu identitarismu a globalizace, se zatím „dědinám“ vyhnul, což ale neznamená, že by tu nevládl duch jakéhosi soft Twin Peaksu. Vesnický čas neodpovídá tomu našemu obecnému, lidé na sebe vědí téměř vše, soukromí je občinové, nic se nezapomíná, závist je pěstována v každé zahrádce. Ale též: smutek i radost jsou sdíleny společně, pomáhá se atd. Od dob Stroupežnického Našich furiantů se téměř nic nezměnilo (změnilo se mnohé, ale obraz zatím drží). Dvořáková svou Dědinu napsala „po svojim“, nikoli ve spisovné češtině, a to nejen dialogy. Čtenář dopředu ví, že nikde na palubě není záchranný jazykový kruh… Říkáte, že to celé musí být fabulace, že takoví Laďové, Maruny a Petruny ve skutečnosti neexistují? No, jak myslíte!
(Vybral Jakub Šofar.)
António Lobo Antunes
António Lobo Antunes Návrat karavel
António Lobo Antunes Návrat karavel Přeložila Marie Havlíková.
Garamond
Portugalští objevitelé a básníci z úsvitu novověku se vracejí do Lisabonu – neslavně, protože se píší sedmdesátá léta 20. století a oni připlouvají z afrických provincií, které nedávno vyhlásily nezávislost. Vasco da Gama či Luís de Camões nerozumějí podivnému světu kolem sebe, čas v tomto románu totiž plyne jinak, než jsme zvyklí, vrství se a rozbíhá cestami snů, nebo spíš nočních můr. Na navrátilce nikdo nečeká, nekončící sžíravost pohlcuje celý ten svět zániku i styl vyprávění. A autor, sám navrátilec (byl vojenským lékařem v Angole), nás vytrhuje z našeho zabydleného bezpečí a uvádí nás někam, kde to neznáme – do ubohosti byvších dobyvatelů, do temných vod nevědomí lidstva.
(Vybral Štěpán Kučera.)
Dale Pendell
Dale Pendell Velký záliv
Dale Pendell Velký záliv Přeložil Denis Kostomitsopoulos.
Dybbuk
Básník a etnobotanik Dale Pendell je u nás znám díky trilogii o psychoaktivních rostlinách Pharmako. Je pravděpodobné, že dystopických románů o konci naší civilizace vycházejí ročně stovky, nicméně ten jeho je výjimečný vědeckou erudicí, strukturou a nápadem s vývojovým návratem zpět, ve stejném tvaru křivky. V roce 2021 propuknou epidemie, zkolabuje zásobování energiemi a vodou a postupně se rozpadnou prvky společenského systému. Text nás lineárně, v časových rovinách, informuje agenturním stylem o obecných změnách a poté v konkrétních příbězích o situaci na jihu Kalifornie. To, co má na začátku podobu historie, se proměňuje v mýtus. V prvních stoletích po katastrofě ještě lidé využívají výrobky a technologie „bývalé“ civilizace, pak už jen malují na jeskynní stěny medvědy a dlouhorohé ovce. Vysoce pravděpodobný vývoj, nebo úplná pitomost?
(Vybral Jakub Šofar.)
Když klec je pořád na spadnutí
Když klec je pořád na spadnutí Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963–1984
Torst
Jiří Opelík uspořádal a připravil k vydání dopisy, které si spolu vyměnili dva excelentní čeští překladatelé (ale také spisovatelé, na to při četbě nezapomínejme). Pokud ke knize přistoupíme jako k epistolárnímu románu o 164 kapitolách, což samozřejmě záleží na čtenářské schopnosti, otevře se nám příběh české kultury, který začíná politickým táním v šedesátých letech a končí normalizací, přecházející ve variantu s názvem reálný socialismus. Rozhodují ti méně schopní, knihy mají své kádrové profily stejně jako lidé a jméno překladatele často neodpovídá skutečnosti. Prostě lavina posranosti, jak je zvykem, aniž kdo přesně ví, oč jde… (Zábrana Přidalovi, 20. 4. 1976). Dělám to pětadvacet let (od roku 1954), ale takovéhle to nebylo nikdy. A výkonnost klesá, nestoupá, pochopitelně, únava se hromadí v kostech jako fosfór (Zábrana Přidalovi 11. 11. 1979). Doplněno přílohami (rozhovory s oběma překladateli atd.), fotografiemi, rejstříkem… Další důležitý uzel na naší paměti! (I když na některém materiálu se už uzly dělat ani nedají.)
(Vybral Jakub Šofar.)
Arthur Koestler
Arthur Koestler Neviditelné písmo
Arthur Koestler Neviditelné písmo Druhý svazek autobiografie: 1932–1949
Arthur Koestler Neviditelné písmo Druhý svazek autobiografie: 1932–1949 Přeložila Petruška Šustrová.
Academia
Druhá část Koestlerovy (1905–1983) biografie je především analýzou totalitarismu vypracovanou na základě autorových životních peripetií. Jako člen německé komunistické strany cestuje po Sovětském svazu, poté pracuje v Paříži pro Kominternu jako protifašistický propagandista. Ve Španělsku se pokouší proniknout do Frankova štábu, prchá, je zatčen a odsouzen k smrti. Vyměněn za jiné zajatce, ve Francii internován, vstupuje do legie, utíká přes Lisabon do Velké Británie… Kromě toho píše články, romány, divadelní hry, detektivky, dokonce i populární encyklopedii sexuality. Potkává mnoho zajímavých a slavných lidí, nejbizarnější setkání je s americkým černošským básníkem Langstonem Hughesem v Domě sovětů v turkmenském Ašchabadu (jeli pak spolu až k afghánské hranici). Koestlerův pozvolný rozchod s komunismem je spojen se skepsí ohledně budoucnosti: slova vždy zvítězí nad fakty, v propagandě je polopravda lepší zbraň než pravda, být v defenzivě znamená prohrát.
(Vybral Jakub Šofar.)
Jacques Attali, Pierre-Henry Salfati
Jacques Attali, Pierre-Henry Salfati Athény a Jeruzalém
Jacques Attali, Pierre-Henry Salfati Athény a Jeruzalém Úděl duchovní říše Západu
Jacques Attali, Pierre-Henry Salfati Athény a Jeruzalém Úděl duchovní říše Západu Přeložil Joseph F. Vedlich.
Garamond
Autoři chtějí doložit pradávné snoubení židovské a řecké kultury, z něhož vyrůstá hodnotové podhoubí dnešního západního světa; a mezi řádky lze číst, že jim jde hlavně o obhajobu judaismu. Přes některá zajímavá srovnání však své věci neprokazují vždy dobrou službu. Zrazuje je místy až senzační slovník (píší o „cenzuře“ naší identity či o „mlčení“ badatelů), a hlavně poněkud svévolné zacházení s historií (na což v předmluvě k českému vydání upozorňuje filosof Zdeněk Pinc). Kultury se nepochybně prolínají, a zvlášť v dobách sílícího nacionalismu je dobré si to připomínat, ale jde snad přece jen o komplexnější proces, než jak ho autoři vykreslují – ostatně ve své apologii židovských prvenství pomlčí třeba o tom, že v judaismu najdeme leccos ze sumerských příběhů.
(Vybral Štěpán Kučera.)