Výběr Salonu: Pivovarov, Đilas, Vladislav, Pilátová a Barborka

Viktor Pivovarov

Viktor Pivovarov Zamilovaný agent

Viktor Pivovarov Zamilovaný agent Přeložil Jan Machonin.

Torst

Když se někdo jmenuje Pivovarov, tak přece musí žít tady u nás, s námi, to je každému jasné! Ano, je to legrace, ale ruský malíř a ilustrátor žije v Praze nastálo od roku 1982 a stal se součástí české výtvarné scény, aniž by však opustil tu ruskou. Pro tu je dnes žijícím klasikem a jednou ze zásadních postav tzv. moskevského konceptualismu. Jeho kniha je současně životopisem, výstavním katalogem i dějinami několika desetiletí sovětského a ruského malířství. Pro české vydání byla navíc připsána kapitola Moje Čechy. Autorova tvorba fascinuje „strnulým pohybem“, který známe z ikon, čistým humorem (připomínajícím někdy Slívu či Nepraše) a odkazy na nespočet jiných výtvarníků (včetně pop-artového Alana Aldridge) – a přesto je to pořád na první pohled Pivovarov.

(Vybral Jakub Šofar.)

Milovan Đilas

Milovan Đilas Nová třída

Milovan Đilas Nová třída Přeložili František Bregha a Zdeněk Suda.

Academia

Komunismus potřeboval ke své existenci označit své nepřátele: plutokraty, imperialisty, sociálfašisty, Vatikán, kulaky, velkokapitalisty – ale opravdový strach měl především z renegátů, kteří vzešli z lůna strany. Patřil mezi ně i Milovan Đilas, jeden z vůdců jugoslávských partyzánů a po válce stranický ideolog. Pro liberální názory byl v roce 1954 zbaven všech funkcí. Jeho zásadní a ke komunismu kritická kniha Nová třída poprvé vyšla už před 62 lety (a před dvěma lety jí v Salonu věnoval esej Václav Bělohradský), český překlad však u nás vychází až nyní. Společně se dvěma díly Koestlerových pamětí je Nová třída ideálním začátkem studia pro ty, kteří hledají odpovědi či alespoň mají potřebu najít své místo v systému. Poeticky řečeno, jde o setkání pohledů psaných rozumem a srdcem.

(Vybral Jakub Šofar.)

Jan Vladislav

Jan Vladislav Eseje

Torst

I když jsou v současné době expresivní slova tak nadužívaná, že vyjádřit jimi cokoliv je skoro až neslušné, označit dílo Jana Vladislava (1923–2009) za gigantické je na místě. Básník, esejista, autor pohádek, překladatel a „nakladatel“ (samizdatová edice Kvart) patřil větší část svého aktivního života k těm, kdo nesměli plnohodnotně vykonávat to, co uměli. V roce 1981 byl donucen k exilu. Více než 1100 stránek esejů z let 1946 až 1999 dokazuje jeho erudici; patřil k několika málo „očitým svědkům“ našich kulturních dějin a byl důstojným pokračovatelem svého učitele Václava Černého. Způsob jeho psaní je srovnávací, nebyl jen znalcem literatury (zejména francouzské a italské) a dalších oborů kultury, ale i originálním společensko-politickým komentátorem. Siamským dvojčetem vynálezu knihy je vynález cenzury; a dějiny knihy jsou zároveň dějinami jejich pálení (1989).

(Vybral Jakub Šofar.)

Markéta Pilátová

Markéta Pilátová Co vyprávěla gorila

Novela bohemica

Co vyprávěla gorila? Je to působivé, neveselé vyprávění. O pralesích, klecích i zoologických zahradách, o hledání vlastního já, které pro gorilu přesvědčenou, že je člověk, nemůže dopadnout šťastně. Autorka volně navázala na svou knížku Gorilí táta (napsanou spolu s chovatelem Markem Ždánským) a stvořila existenciální příběh o gorilím Mauglím, dětskou četbu s velmi dospělým sdělením. Když ale malí lidé bubnovali a tancovali kolem ohně, měli na hlavě masky. Masky zvířat. Lvů. Ptáků. Hadů. A taky masky goril. Chápeš, vypadalo to, že chtějí být jako my. A když vířili a dupali kolem plamenů, měli jsme pocit, že oni jsou my a my jsme oni, že jsme jedna velká tlupa. A nemohli jsme se na to vynadívat. Strašně se nám to líbilo. Je to něco, co my neumíme. Neumíme udělat něco tak krásného, jako je tancování…

(Vybral Štěpán Kučera.)

Zdeněk Barborka

Zdeněk Barborka Hommage (básně a prózy)

Dybbuk

Co je v literatuře důležité, se ukáže vždy až po čase. Každopádně, velký dluh teď umazalo nakladatelství Dybbuk, které vydalo pod názvem Hommage výbor z díla spisovatele a operního libretisty Zdeňka Barborky (1938–1994). Díky plzeňskému básníkovi Robertu Jandovi, jemuž se podařilo shromáždit rozeseté Barborkovy texty, se může čtenář seznámit se soubory jeho poezie z šedesátých let (používal místo pojmenování experimentální výraz nová poezie) i s prózou, kterou začal psát od poloviny let sedmdesátých. Zkusil někdo někdy odpovědět na otázku, proč se v tak malé literatuře, jako je ta česká, objevuje tak silný hlas surrealismu a experimentu? Co takhle: Češi jsou známí hračičkové, nástrojaři, schopní reagovat na určité situace nevypočitatelně, třeba se i vzbouřit proti klasické práci s jazykem…

(Vybral Jakub Šofar.)