Výběr Salonu: Pamuk, Hanišová, Klimko-Dobrzaniecki, Malevič a Sjezd spisovatelů

Orhan Pamuk

Orhan Pamuk Istanbul

Orhan Pamuk Istanbul Přeložil Petr Kučera.

Argo

Román jediného tureckého nositele Nobelovy ceny za literaturu mohou číst ti, kteří aspoň jednou v životě viděli největší turecké město a Bospor z Galatské věže, i ti, kteří na té věži (a nejspíše ani v Istanbulu) nikdy nebyli. I na začátku 21. století je tahle brána mezi Západem a Orientem tajemná, nostalgická, vyzývavá, špinavá i vzrušující. Orhan Pamuk (1952) město oslavuje (ale i milosrdně pomlouvá) v prozaickém tvaru, jenž je současně románem, autobiografií, esejí a průvodcem. Textová koláž z kapitol o autorově životě a o životě jeho příbuzných (sekulárních Turků), z dějin města a zápisků o něm od cizích autorů je doplněna množstvím fotografií, které jsou spíše dokumentační než umělecké povahy. A také je to zpráva o tom, jak se rodí spisovatel.

Viktorie Hanišová

Viktorie Hanišová Anežka

Host

Když vydala spisovatelka Tereza Boučková román Rok kohouta (2008), v němž kromě jiného píše o svých dvou adoptovaných synech, Romech, vyvolala v některých literárních kruzích ostré reakce, přestože se snažila popsat hlavně své pocity, pocity matky. V debutu Viktorie Hanišové (1980) Anežka je to dokonce téma ústřední. Emancipovaná Julie nemůže mít děti, i když je nesmírně chce. Nakonec obejde zákon a stane se „matkou“ romského děvčátka, které však před ostatními vydává za kubánského sirotka. Tato falešná hra, plná předsudků a stereotypů, stále nějak funguje, občas se něco záplatuje, něco se nedořekne a lže se. Hra však končí ve chvíli, kdy se Juliina „dcera“ dozví, kdo vlastně je. A ve finále pak všechny strany zúčastněné v tomto příběhu prohrávají…

Hubert Klimko-Dobrzaniecki

Hubert Klimko-Dobrzaniecki Samota

Hubert Klimko-Dobrzaniecki Samota Přeložila Lucie Zakopalová

Větrné mlýny

Vídeňák Bruno Stressmeyer nemá rád Židy, Araby, Turky, Němce, obyvatele ze zemí bývalé Jugoslávie, taxikáře (a automobily vůbec), homosexuály, pejskaře a psy, vegetariány… a v neposlední řadě ženy. Možná by se toho našlo dokonce víc, ale kniha polského prozaika a básníka, žijícího ve stejném městě jako hrdina, není tak tlustá. Bruno je rentiér, bydlí v zabezpečeném domě, má rád každodenní řád a svou samotu (říká, že život o samotě je snesitelný, když samotu chápete jako bytost…). Jednou za rok jde na zdravotní prohlídku k lékaři, který ho ubezpečí o tuhém kořínku. Většinu věcí si kupuje přes internetové obchody a nikoho nepotřebuje. Je takovou odvozeninou a zároveň karikaturou postav z Houellebecqových románů. Jenže všechno se to zamotá, když si jednou koupí pobyt na chorvatské riviéře.

Oleg Malevič

Oleg Malevič V perspektivě desetiletí

Oleg Malevič V perspektivě desetiletí Přeložil kolektiv autorů.

Karolinum

Angelo Maria Ripellino, Xavier Galmiche, Erika Abrams, Robert Pynsent, Paul Wilson, Eero Balk, Christa Rothmeier a taky Oleg Malevič. Lidé, kteří si vzali „naši věc“ za svou. Nejen překladatelé české literatury do svých jazyků, ale i ti, kteří českou literaturu (potažmo českou kulturu) všemožně propagovali a propagují jako editoři, komentátoři i autoři. Bohemista Malevič (1928 až 2013) pro nás takto pracoval půlstoletí. Výbor jeho třiceti studií, který edičně připravili Aleš Haman a Radim Kopáč, je rozdělen na dvě části. Ta první je věnována literární teorii, druhá literární historii, přičemž nejoblíbenějším autorovým tvůrcem je Karel Čapek; Malevič měl ostatně rád celou čapkovskou generaci (Vančuru, Poláčka).

Sjezd spisovatelů 2015

Sjezd spisovatelů 2015 Sborník příspěvků

Host

Motto prvního polistopadového rokování literátů, které se v Praze konalo v červnu, znělo Přepisujeme přítomnost. (Nutno dodat, že máme více spisovatelských organizací, akci pořádala Asociace spisovatelů). Chtějí literáti změnit své současné postavení ve společnosti, nebo tím naznačují, že je opět třeba silou slova pohnout věcmi veřejnými? Pro někoho může být sborník obsahující 21 příspěvků důvodem k tvrzení, že umělci se nemají co houfovat, pro jiného poměrně zajímavou informací o praktickém životě, tužbách a strastech „uvnitř“ české literatury. Každopádně – konečně se něco děje. Současně ale musí zaznít námitka, zda to ty „ostatní“ ještě vůbec zajímá.