Výběr Salonu (MFF Karlovy Vary): Rohrwacherová, Loznica, Pawlikowski, Poppe, Pintilieová, Lee Chang-dong, Diaz, Bondarčuk, Cabralová a Estrada, Stonys a Briedeová

Alice Rohrwacherová

Šťastný Lazzaro

Italskou režisérku Alici Rohrwacherovou mají na festivalu v Cannes rádi. Za svůj předchozí film Zázraky tam dostala Velkou cenu, novinka Šťastný Lazzaro přede dvěma měsíci získala cenu za nejlepší scénář. I svůj nový snímek (do českých kin má jít na podzim) Rohrwacherová natočila na šestnáctimilimetrový film, opět v něm hraje její sestra Alba a zase jsme na italském venkově. Tentokrát se vše točí kolem chlapce Lazzara, prosťáčka božího, který je tak nevinný, že na něj nemůže ani čas, takže ve filmu na rozdíl od všech ostatních postav nestárne. Režisérka se pustila do žánru, který známe spíš ze středověké literatury, do jakési hagiografie, a funguje jí to docela dobře. Šťastný Lazzaro je film, který jde svou vlastní cestou, podobně jako v Lazzarově hlavě tu vládne trochu jiný řád, čas se prolíná s bezčasím, věci zde sice možná mají své příčiny, ale snadno je přesahují. Místy tak vzniká dojem, jako by se vše vznášelo samo nad sebou. Ostatně, necítí se šťastný člověk právě tak?

(Vybral Jan Němec.)

Sergej Loznica

Donbas

Mozaika scén ze života na východní Ukrajině zmítané válečným konfliktem. Donbas vychází ze sedmi videí z počátku války, které režisér Sergej Loznica (autor hraných titulů Moje štěstí a Krotká či dokumentu Majdan) objevil na YouTube. Jejich přetočením vzniklo sedm epizod, které jsou propojeny pasážemi vycházejícími z dalších svědectví přímo z místa. Film nemá hlavního hrdinu, protagonisté se střídají, znepokojení však zůstává. Sledujeme například místní podnikatele, kteří jsou „novoruským“ vedením vydíráni, aby novému establishmentu a jeho armádě poskytli maximum finančních prostředků. Nebo snahu očernit elity, které před donbaskou realitou utekly. Či aranžování zpravodajství, které se tu až příliš snadno mění ve fikci. A nakonec i kamuflování vražd. Donbaská společnost se vyznačuje absencí svědomí – a vše se tu zvrhává ve frašku. Ve finále to celé vypadá jako žitá dystopie a varování pro nás, kam bychom to taky jednou mohli dotáhnout.

(Vybral Zbyněk Vlasák.)

Paweł Pawlikowski

Studená válka

Jsou to tři roky, co Pawlikowski dostal Oscara za černobílou Idu, natočenou ve formátu 4:3. I jeho nový film je vizuálně dokonalý (zeptejte se herců, jak dlouho se komponuje jeden záběr). Milostný příběh zpěvačky Zuly a pianisty Wiktora začíná po druhé světové válce a pokrývá několik desetiletí, plných vrcholů a pádů příznačných pro život za železnou oponou. Ale tahle východní love story je i hudebním filmem roku. Když se zde do lidové písně na začátku padesátých let položí početný sbor, člověku běhá mráz po zádech a zničehonic chápe uhrančivost kolektivismu. A pak na něj zase padne smutek emigrace, když Zula tutéž píseň dá sama, už v nějakém pařížském klubu a v jazzové aranži jen za doprovodu svého milence. Studená válka je film obrazově tak vybroušený a hudebně tak podmanivý, až je škoda, že scény za sebou následují dost svižně a stopáž čítá jen necelých devadesát minut. Alespoň že doznívat ten film může déle. V tuzemských kinech se hraje od minulého týdne.

(Vybral Jan Němec.)

Erik Poppe

Utøya, 22. července

Film se vrací k událostem z roku 2011, kdy došlo k teroristickému útoku v Oslu a následnému vyvraždění 69 lidí na letním táboře sociálnědemokratické mládeže na ostrově Utøya, přičemž tvůrci vycházeli ze vzpomínek přeživších. Nejděsivější je tu všudypřítomný chaos – útočník (není jmenovaný ani v psaném epilogu) je převlečený za policistu a situace nedává žádný smysl. Hlavní je přežít, schovat se, přečkat. Coby diváci jsme stejně jako postavy odkázáni jen na zvuk střelby a nesouvislá svědectví. Někteří snímku vytýkají, že nepřináší širší ideologický rámec činu, ale volba ukázat ho z perspektivy napadených, kteří žádný takový ukotvující rámec k dispozici neměli, se ukazuje jako obrovsky působivá. Každou vteřinou filmu navíc prostupuje děsivá nahodilost, kdy smrt člověka, způsobená jen jeho přítomností ve špatný čas na špatném místě, postrádá jakékoli úlevné vysvětlení nebo snad vyšší smysl. Do české distribuce snímek vstoupil včera.

(Vybrala Klára Vlasáková.)

Adina Pintilieová

Touch Me Not

Klíčová slova: tělesnost, nahota, sexualita, zranitelnost, upřímnost, transgrese. Vítězný film letošního Berlinale patří k těm, které je možná snazší odmítnout než přijmout. Nechceme být tak blízko k tělům cizích lidí, pokud nejsou estetizovaná, anebo pokud nejsme vzrušení. Nechceme, aby s námi lidé o svých tužbách nebo jejich potlačování mluvili tak otevřeně. Rumunka Pintilieová vsadila na to, že film má zasahovat citlivá místa těch, kdo se na něj dívají. Předpokládá diváka, který se neostýchá být existenciálně konfrontovaný. Tělesně postižený muž, který si užívá svou sexualitu, striptýz transvestity, režisérka vstupující do děje, to vše je chůze po velmi tenkém ledě. Ale jsou místa, kam se jinak než po tenkém ledě prostě dojít nedá. Pintilieová to riskla, a byť se občas proboří, došla s kamerou daleko. Body navíc: hudbu k filmu složili matadoři německého industriálního rocku Einstürzende Neubauten. Svou pouť českými kiny zahájí Touch Me Not v listopadu.

(Vybral Jan Němec.)

Lee Chang-dong

Vzplanutí

Drama vychází z povídky Harukiho Murakamiho, jež sleduje jeden podivný trojúhelník. Jong-su se zamiluje do kamarádky z dětství Hae-mi, která ho poprosí, aby jí pohlídal byt a kočku, zatímco bude na cestách. Když se však vrátí, není sama. Doprovází ji jakýsi blazeovaný mladík, jenž nepracuje, ale „hraje si“, bydlí v luxusním bytě a baví se tím, že zapaluje opuštěné skleníky. Režisérovi se mistrovsky povedlo to, v čemž jiné adaptace Murakamiho děl neuspěly – přenést do filmu zvláštní, lehce odcizenou, zpomalenou atmosféru, kdy se postavy jakoby brodí čímsi hutným a ztěžklým. Jong-su je celkem typický spisovatelův hrdina, který obdivuje Faulknera a rád tráví čas o samotě. Lee Chang-dong (natočil například filmy Poezie, Skryté paprsky slunce nebo Mentolky) však dokáže jemně zachytit také jeho nejistoty a napřít k němu veškerou diváckou empatii. O to hrozivější je pak zjištění, že Jong-suova verze událostí dost možná není ta jediná.

(Vybrala Klára Vlasáková.)

Lav Diaz

Období ďábla

Drama filipínského filmaře se vrací do sedmdesátých let minulého století, do doby, kdy v režisérově zemi platilo stanné právo. Na několika postavách sledujeme mocenský tlak a jeho nástroje, přičemž Diaz ve filmu pracuje především se zpívanými dialogy bez hudebního doprovodu. Jednotlivé situace sleduje v dlouhých celcích, které dávají vyniknout především podivné atmosféře dusivého strachu, v níž se postavy pohybují. Některé násilné scény pak Diaz v kombinaci se zpívanými dialogy výrazně stylizuje. Dostávají tím nový, znepokojivý ráz, který je v pojetí filipínského filmaře v mnoha ohledech děsivější a výmluvnější, než by bylo realisticky ukázané násilí. Období ďábla tak mimo jiné naznačuje cesty, jakými je možné vést hraný politicky angažovaný film. Diaz totiž ve svém čtyřhodinovém opusu ukazuje zvrácenou, ale chytrou moc jako něco plíživého, co v obrazu postupně narůstá a co si svými opakovanými „nápěvy“ zvolna podrobuje jedince kolem.

(Vybrala Klára Vlasáková.)

Roman Bondarčuk

Vulkán

Vulkán naplňuje charakteristiky uměleckého proudu současné ukrajinské kinematografie, který má své kořeny ve filmovém dokumentu. Bondarčuk pracuje s neherci, a to v reálném, místy estetizovaném prostředí. Skutečné kulisy přitom nijak neruší nadčasovou rovinu, která z nich přirozeně vyrůstá. Logicky navazující situace postupně budují znepokojivý pocit mizejících jistot, propadu jedince z jedné reality, té naší, institucionální, do reality bazální, v níž se naše přepjaté pojetí „práv“ rozpadá ve špatnou anekdotu a zbývají jen základní instinkty. Film mohl skončit už po 40 minutách ve slunečnicovém poli posledními slovy Kafkova Procesu: „Jako pes…“ Možná by tak získal dokonalejší formu. Jenže „postava kdesi v dálce“, která se v Procesu jen vyklonila z okna, ve Vulkánu vstupuje do děje. Kraj při hranici okupovaného Krymu na jihu Ukrajiny, kam je snímek zasazen, totiž zůstává přes všechnu magickou beznaděj a absurditu místem k životu.

(Vybral Igor Malijevský.)

Natalia Cabralová, Oriol Estrada

Miriam lže

Miriam žijící v Dominikánské republice se chystá na oslavu svých patnáctých narozenin. Má to být velká událost. Na akci dorazí její příbuzní, kamarádi i rodinní známí. Její matka očekává, že dcera bude co nejlépe reprezentovat, a klade na ni nároky, kterým není dospívající dívka schopna dostát. Nejvíc ze všeho se jí Miriam obává říct, že kluk, kterého si chce na narozeniny pozvat jako svůj doprovod, není modrooký privilegovaný běloch, jak matka očekává. Obavy z odmítnutí okolí tak dívku dostávají do spletence vytáček a zamlčování. Snímek je skvělou sondou do životního období plného nejistoty a zároveň cennou studií soutěživých a kritických vztahů mezi jednotlivými generacemi žen. Miriam je vystavena výtkám své matky, přičemž ta zase čelí napomínání babičky. Kromě toho snímek názorně ukazuje také hluboce zvnitřnělý rasismus postav. Ty totiž silně kriticky posuzují podle konstruktu určitého bílého ideálu nejen své okolí, ale také samy sebe.

(Vybrala Klára Vlasáková.)

Audrius Stonys, Kristīne Briedeová

Mosty času

„Natáčíme zemi, ale myslíme při tom i na to, že nad námi je nebe,“ říká v Mostech času lotyšský režisér Herz Frank, zástupce generace tvůrců pobaltského poetického dokumentu šedesátých a sedmdesátých let. Mosty času jsou dokumentárním ohlédnutím za tvorbou této generace, mluvící hlavy však nečekejte. Vlastně se tu vůbec příliš nemluví. A když, tak to stojí za to. Kromě ukázek z jednotlivých filmů, návštěv míst, kde se natáčely, a osob, které v nich vystupovaly, totiž sledujeme i samotné tvůrce, jak lakonicky, ale pronikavě bilancují svůj život. „Smysl života je v jeho hledání,“ říká tu Litevec Robertas Verba. „Šťastný je ten člověk, který věří, že život nějaký smysl má, a hledá ho. Páchá při tom samozřejmě dobré skutky i chyby. Ale celkově je to takový mýtus, nikdo neví, co tím smyslem je. Člověk, který ve smysl života naopak nevěří, upadá. Alkohol tím, co hledáme, pochopitelně není,“ dodává Verba a smutně se u toho napije jakési pálenky.

(Vybral Zbyněk Vlasák.)