Výběr Salonu (MFF Karlovy Vary): Lanthimos, Vinterberg a Haneke

Yorgos Lanthimos

Alpy

Jestli zrovna někde v Evropě narazili na zlatou kinematografickou žílu, je to Řecko. Tamní mladá filmařská generace objevila klíč k popsání současné situace, která je (v jiných oblastech neblaze) ovlivněná hospodářskou krizí. Výsledkem jsou alegorie, které v sobě unikátně spojují jak prvek umělecký, tak řekněme angažovanost. Ta není prvoplánová, ale je nesena v pozadí. Příkladů je spousta, kromě ve Varech soutěžícího Chlapce pojídajícího ptačí zob, ke kterému se v Salonu ještě vrátíme, byl na festivalu k vidění také film režiséra Yorgose Lanthimose Alpy. Ten právě ve skrytém plánu popisuje, jak obtížné je v dnešním Řecku žít svůj vlastní život, nést za něj odpovědnost, když vás okolnosti vytlačují z vámi vykolíkované životní trasy. A na povrchu pak vypráví absurditou protkaný příběh čtveřice, která si vedle normálního zaměstnání přivydělává tím, že v rodinách pozůstalých dočasně nahrazuje jejich zesnulé příbuzné.

Thomas Vinterberg

Hon

Dánský režisér, jeden ze zakladatelů filmařského hnutí Dogma 95, už sice opustil úzkostlivé dodržování nesmlouvavých pravidel tohoto seskupení (dalšími členy byli Lars von Trier, Kristian Levring a Soren Kragh-Jacobsen), něco ze slavného manifestu však v jeho rukopise přece jen zůstalo. Hrdinou filmu Hon je čtyřicetiletý Lucas, který houževnatě zkouší začít znovu. Je rozvedený, bojuje o syna a dílek po dílku staví základy nového života. Do této křehké snahy však vstoupí zpočátku nevinné obvinění, jež postupně nabobtná do obludných rozměrů. Lucas se tak ocitá ve víru kolektivní nedůvěry. První půlka snímku je sice dobře vystavěné, ale celkem konvenční drama. To až druhá polovina stopáže rozehrává scény, které vás navedou k poznání, že některé křivdy prostě nikdy nezmizí, i když vyrůstají z falešných kořenů. Třeba ze společností sdílené, ale mylné představy, že děti nikdy nelžou.

Michael Haneke

Láska

Dalším oceněným z Cannes (a hned Zlatou palmou) je rakouský tvůrce, který ve svém předchozím snímku, Bílé stuze, nemilosrdně rozpitvával, odkud se v člověku bere zlo. Dalo se tedy očekávat, že ani další jeho film (byť s romantickým názvem) nebude oslavou lidskosti. Haneke si pro své komorní drama vybral coby ústřední postavy starší pár, do jehož pokojných posledních let vstoupí manželčina těžká nemoc. Její muž o ni starostlivě pečuje a zároveň pozoruje, jak se z milované bytosti stává někdo úplně jiný. Rakouský filmař staví kostru svého díla pozvolna a opatrně. V dlouhých statických záběrech poznáváme, co zbývá z opěvované lásky v době, kdy si už manželé nemohou být rovnocennými partnery. Pocit odpovědnosti, těžce vydobytá trpělivost a soucit sice dokážou v člověku vzburcovat zbytky sil, jenže na jak dlouho? Přesto Haneke není cynický ani neoblomný. Láska existuje. Jen ji od krutosti dělí velmi tenká hranice.