Článek
Jan Prušinovský
Jan Prušinovský Kobry a užovky
sekce Hlavní soutěž
Upoutávka na film Kobry a užovky Video: Falcon
Suverénně natočené sociální drama je podle svého režiséra zároveň i výpovědí generace, která příliš dlouho nedokázala vyrůst z porevoluční euforie, a toho, co se kolem ní děje, si nevšímala. Kralupy, město, kde se za posledních patnáct let nic nezměnilo, protože místní buď živoří, nebo si svůj aktivní život odbývají v pár kilometrů vzdálené metropoli. Jsou tu hlavně sklady a varny na pervitin. A v tomto prostředí, které nemá co nabídnout, nacházíme bratrskou dvojici. První je jako užovka, ambiciózní, ale měkký, pod nátlakem ustoupí, proplétá se životem, hlavně si nechce dělat problémy, druhý jako kobra, tvrdý anarchista, který kašle na všechna pravidla. Od Cesty ven nejlepší český film.
Slávek Horák
Slávek Horák Domácí péče
sekce Hlavní soutěž
Upoutávka na film Domácí péčeVideo: A-Company CZ
Celovečerní debut čtyřicetiletého filmaře, který kdysi zdrhnul z FAMU, aby mohl natáčet po světě reklamy. A teď se pokorně vrací do domu svých rodičů v moravském městečku na rozhraní Valašska a Slovácka, při modelování svých postav si vypůjčuje charaktery vlastní maminky i otce a točí neučesaným stylem na hony vzdáleným komerčním zakázkám, jimiž byl zahlcen posledních dvacet let. Na klasické dramaturgii a pod dohledem mistra dramaturga Jana Gogoly vybudoval Horák jednoduchý příběh: žena, ošetřovatelka domácí péče, by se pro ostatní rozdala. Jenže pak zjistí, že je nevyléčitelně nemocná. A najednou se musí naučit stavět na první místo pro změnu samu sebe.
Vít Zapletal
Vít Zapletal Prach
sekce Na východ od Západu
Z filmu Prach (režie: Vít Zapletal, 2015)...
Když obsah dramatu Prach shrneme jednou větou, masový divácký zájem to asi nezažehne: otec dostane mrtvici, a tak se k loži umírajícího sjedou jeho dospělé děti, které samy mají svých problémů víc než dost. Jenže absolventský snímek famáka Víta Zapletala za vidění rozhodně stojí. Režisér, zdá se poučený poetikou Roberta Bressona či Jasudžira Ozua, je výborný ve vykreslování ztišených dramat probublávajících pod povrchem. Tempo vyprávění je pomalé, ale rozhodně nedává prostor nudě. Každý záběr je vypiplaný a důkladně promyšlený. A v neposlední řadě je nutné vyzdvihnout i skvělou scénografii, která byla připravena s pečlivostí, jež se v české kinematografii vidí málokdy.