Článek
Bong Joon-ho
Parazit
Bong Joon-ho: Parazit
Letošní držitel Zlaté palmy z Cannes Bong Joon-ho (přepisuje se i jako Pon Džun-ho) vypráví o chudé jihokorejské rodině, která se postupně přes různé malé lsti a podvůdky vetře do přízně místních boháčů. Její členové se vydávají za domácího učitele, arteterapeutku, řidiče a hospodyni a v nových rolích se přisají na zámožnou famílii a jejich velikánský dům se zahradou. Ale jak nedávno v rozhovoru pro Salon upozornil sám režisér, tím „parazitem“ je tu možná nakonec spíše druhá strana. Je to přece bohatá rodina, která si neumí sama uvařit, umýt nádobí, řídit auto, pomáhat dětem s úkoly – všechny tyto „podřadné“ činnosti přenechává jiným. Kritický, ale zároveň velmi divácký snímek umně kombinující různé populární žánry vypráví o střetu dvou sociálních světů, které se normálně nepotkávají a trochu si i smrdí. Do českých kin by měl Parazit vstoupit 12. září.
(Vybral Zbyněk Vlasák.)
Hlynur Pálmason
Bílý bílý den
Hlynur Pálmason: Bílý bílý den
Zpočátku se zdá, že se Ingimundur se ztrátou milované ženy vypořádává vcelku poklidně, veškerou energii investuje do přestavby starého domu pro dceru a její rodinu. Obrat nastane, když zjistí, že mu byla manželka nejspíš nevěrná. Potlačovaný vztek a pochybnosti, které měl po celou dobu manželství, vyplavou na povrch a bývalý policista se pustí do iracionálního pátrání po pravdě. Film ukazuje nejen truchlícího muže, ale také láskyplný vztah, jejž má se svou vnučkou – mezi představiteli obou rolí navíc funguje taková energie, že jim silné pouto bez problému věříte. Náladu příběhu funkčně umocňuje zamlžená scenérie, bílý bílý opar, který nás provází celým snímkem, jenž je navzdory hutnému tématu a tíživé atmosféře vtipný. A herecký výkon Ingvara Sigurðssona je v závěru dechberoucí, silný a čistý. Divácká katarze zaručena. Do kin film vstoupí už za dva týdny.
(Vybrala Lucie Faulerová.)
Denis Côté
Antologie města duchů
Denis Côté: Antologie města duchů
Když se na začátku zabije mladík, který byl v malé québecké vesnici nešťastný, vypadá to na sociální drama o (ne)možnostech útěku z dané reality. Jenže pak se dotyčný vrátí – a spolu s ním i další mrtví. Nemají žádné požadavky ani živé nijak netrápí. Jen postávají a koukají. Snímek sleduje deset postav, jež se snaží s novou situací vypořádat. Někdo volí odchod, jiný předstírá, že se nic divného neděje. Film funguje jako metafora našeho strachu z jinakosti, který je ale v něčem přirozený a pochopitelný. Kdo snímek nestihl, může režiséra kontaktovat přes sociální sítě; ve Varech diváky s nebývalou otevřeností vybízel, ať mu napíšou, že jim své filmy pošle. Podobnou otevřenost nabízí i Antologie. Můžete ji chápat jako klasickou duchařinu, metaforu strachu či mizení míst – a nikdy to nebude špatně. Snímek by se měl časem hrát i v českých kinech.
(Vybrala Klára Vlasáková.)
Karim Aïnouz
Neviditelný život Eurídice Gusmãové
Karim Aïnouz: Neviditelný život Eurídice Gusmãové
Padesátá léta, Brazílie. Nerozlučné sestry si užívají mládí, každá má svůj vlastní sen – pak je ale jeden večer dramaticky rozdělí. Obě jsou postupně nuceny si v prostředí konzervativní společnosti poradit samy, přesto žijí v permanentní touze po opětovném shledání. Podobně jako Cuarónova Roma v případě Mexika odhaluje i tento snímek na pozadí divokého Ria de Janeira a osudu obou protagonistek tvrdou dobovou sociální realitu. Nekompromisně zde vládnou muži a se samostatností ženy, ať už v roli matky samoživitelky, nebo úspěšné klavíristky, se příliš nepočítá. Melodrama sice místy zachází až na kraj kýče, jako když se sestry jen těsně minou v restauraci, zatímco si spolu hrají jejich děti, nikdy ho však výrazně nepřesáhne, čímž se mu v kombinaci s naturalistickými scénami daří udržet poměrně přirozený a silný dojem.
(Vybrala Tereza Butková.)
Asif Kapadia
Diego Maradona
Asif Kapadia: Diego Maradona
Asif Kapadia si pro svůj nový dokument zvolil sedm sezon v životě geniálního argentinského fotbalisty Diega Maradony strávených v dresu Neapole. Vypráví o tom, jak Maradona z provinčního klubu udělal mistra Itálie a jak se potom Neapolští modlili víc k němu než k Bohu. A taky jak se fotbalista zapletl s Camorrou a kokainem. Obojí by mu fanoušci jistě odpustili, jenže když před semifinále MS 1990 mezi Argentinou a Itálií, které se navíc hrálo v Neapoli, prohlásil, že Neapolští nejsou Italové a budou fandit jemu, a když pak ještě pomohl Itálii vyřadit, božský status rychle ztratil. Škoda jen, že si film stojí za tím, že v sobě můžeme mít dvě osobnosti: zde dobráckého Diega a zkaženého Maradonu. Vždyť žádný Diego není – to je jen falešný obraz, který jsme si vytvořili, když jsme z Diega Maradony škrtli vše, co se nám nelíbí. Film jde do kin už příští týden.
(Vybral Zbyněk Vlasák.)
