Článek
Rozálie Kohoutová, Tomáš Bojar
FC Roma
Vedle Normálního autistického filmu zvítězil v domácí kategorii jihlavského dokumentárního festivalu i snímek FC Roma o romském fotbalovém klubu z Děčína, proti němuž soupeři odmítali nastupovat. Rozhovor s tvůrci jsme v Salonu otiskli už v létě. Z obou tehdy vyzařovalo odhodlání nenechat film utopit v elitních kinech a nabídnout ho k promítání na stadiónech či sídlištích. Jenže se ukázalo, že to nebude tak snadné. Plánovaná zářijová premiéra na pražské Bohemce se neuskutečnila, protože se proti ní postavila část fanoušků. Přitom jde o klub, který měl dosud pověst jednoho z nejliberálnějších v Česku. To už zřejmě neplatí, když i předseda Družstva fanoušků Bohemians mluví o promítání veskrze vtipného a empatického snímku, který ani neviděl, jako o bezpečnostní hrozbě a na webu svého klubu v souvislosti s ním sdílí fotku zlodějů železa. (Vybral Zbyněk Vlasák.)
Hind Benchekrounová a Sami Mermer
Callshop Istanbul
Pouliční callshopy, odkud lze za poplatek volat do zahraničí, jsou pro uprchlíky v tureckém Istanbulu často jediným spojením s domovem. V dokumentárním filmu Callshop Istanbul sledujeme muže i ženy z různých zemí, od Iráku po Senegal, jak telefonují svým rodinám či přátelům, aby jim vyprávěli o svých velkých snech i velkém stesku. Některé z těchto smutných hrdinů kamera doprovází dál na jejich pouti cizím městem, které se z vytoužené brány do Evropy často mění v bezútěšné bludiště. Vnímavý, upřímný a obrazově působivý film nenabízí žádný návod k řešení takzvané uprchlické krize, jen obnažuje bolavou ránu současného světa. Režiséři snímku o opuštění domovů jistě vědí své – Hind Benchekrounová pochází z Maroka, Sami Mermer je turecký Kurd, oba však žijí a pracují v Kanadě. (Vybral Štěpán Kučera.)
Ada Ushpizová
Vita activa: Duch Hannah Arendtové
Snímek shrnuje myšlení proslulé politoložky Hannah Arendtové (1906–1975) a snaží se přes dobové teze této věčné uprchlice nabídnout matérii k uvažování o dnešku. Ukazuje třeba, že každá genocida začíná jako obyčejná vzpoura proti rozmanitosti, že i za nacismem stál zpočátku idealismus nebo že tragédií Izraele je, že pro samotnou svou existenci musel Araby buď ze své společnosti vyhnat, nebo z nich učinit občany druhé kategorie. V dokumentu se dostává i na Arendtové dodnes kontroverzní kritiku jeruzalémského procesu s Adolfem Eichmannem, v němž tato myslitelka nevidí démonického antisemitu, ale prostého úředníka ve službách zla, jenž v sobě jen potlačil individuální myšlení. Právě to je pro Hannah Arendtovou jedinou obranou vůči zlu, které se nesmíme vzdát, i když nás vyděluje ze společnosti ostatních, a proto bolí. (Vybral Zbyněk Vlasák.)
Zosja Rodkevičová
Můj přítel Boris Němcov
„Bylo mi 22 let, pracovala jsem ve zpravodajství a zadání točit s Borisem Němcovem jsem brala jako nelehkou výzvu. Co tak asi může být zajímavého na starém narcistním buržoustovi?“ uvozuje svůj dokument mladá ruská režisérka. „Ale ukázalo se, že Boris je cool, hodný a ryzí. Stali jsme se přáteli… A pak ho zabili.“ Film odkrývá poslední roky života Borise Němcova (1959–2015), zavražděného ruského opozičního liberála s doktorátem z fyziky. Politika, symbolizovaná „trojkařem“ Putinem, ale i opozičníky Navalným či Jašinem, je zde zastíněna osobním, ale nepatetickým portrétem člověka, z něhož náklonnost k životu přímo vyzařuje. Na jeho pohřbu mimo jiné zazní: „Bylo by skvělé, kdyby mohlo být Rusko ve světě vnímáno jako náš Boris. Jako chytré, otevřené, hlučné, zajímavé a mladistvé bez ohledu na svůj věk.“ (Vybral Zbyněk Vlasák.)