Hlavní obsah

Výběr Salonu: Magor, Viewegh, Declerck, Šmeljov, Duchamp, Archibald a komplimenty v češtině

Právo, SALON

V dnešním salonním knižním výběru ukázali Štěpán Kučera, Michal Šanda a Jakub Šofar na tyto tituly: publikaci Marka Švehly o Magorovi Jirousovi, pohádky Michala Viewegha, knihu belgického filosofa a psychoanalytika Patricka Declercka, krymskou novelu Ivana Sergejeviče Šmejlova, rozmluvy ikony moderního umění Marcela Duchampa, povídání biologa Johna Archibalda o symbiotické revoluci a knížku Kláry Dvořákové o skládání komplimentů.

Foto: Jiří David

výběr Salonu

Článek

Marek Švehla

Marek Švehla Magor a jeho doba

Torst

Foto: archív nakladatelství Torst

Marek Švehla: Magor a jeho doba

Hodil jsem do placu u nás U Drsnejch otázku: Kdo to byl Magor? Nastalo mlčení, dokud jsem nenapověděl: Jirous. Odpověď přišla vzápětí: Jirous, ten vyfetovanej magor, jak zapálil včera kontejner na odpadky? Ale je tu i zanedbatelná menšina, nazývaná pražská kavárna, která se domnívá, že Ivan Martin Jirous patřil k nejvýznamnějším postavám naší kulturní scény minimálně v posledním půlstoletí. Magor sám byl příznačně rozkročen mezi lůzou a výsostnými intelektuály, jak mu to osud v tu kterou jeho životní etapu zrovna servíroval. Je dobře, že Marek Švehla sepsal svou publikaci pouhých šest let od Jirousova úmrtí. Účastníci popisovaných událostí ještě žijí, a tudíž měl autor k dispozici dostatek obrazového materiálu i přímých svědectví. Nehrozí tedy, jak tomu u monografií bývá, mistrovo zesošnění. Magor odlitý do bronzu levačkou zaťatou v pěst bombarduje brady rváčů v nádražní putyce Oáza a pravou rukou na rub účtenky píše báseň…

(Vybral Michal Šanda.)

Michal Viewegh

Michal Viewegh Nové pohádky pro unavené rodiče

Druhé město

Foto: archív nakladatelství Druhé město

Michal Viewegh: Nové pohádky pro unavené rodiče

Před 10 lety vydal Michal Viewegh Krátké pohádky pro unavené rodiče, letos přichází s pokračováním. Zachycuje příběh téže rodiny, jen o dekádu starší a rozšířené o jednu pozoruhodnou babičku, a autorovi fanoušci i zde najdou hlavní atributy jeho psaní. Děj pohádkových minipovídek roztáčejí více či méně obyčejné zápletky, ale určující postavou vždy zůstává tatínek, který je slavný umělec a byl mamince nevěrný. A vypravěč neváhá malé čtenáře poučit, jak správně jíst crème brulée, nebo se satiricky ušklíbnout nad EET.

(Vybral Štěpán Kučera.)

Patrick Declerck

Patrick Declerck Běsi, co mě sužují

Patrick Declerck Běsi, co mě sužují Přeložil Tomáš Kybal.

Host

Foto: archív nakladatelství Host

Patrick Declerck: Běsi, co mě sužují

O lidech, kteří se profesionálně věnují duševnímu zdraví druhých, se říkává, že počátek jejich řemesla začíná v nich samotných. I Declerck, belgický filosof, psychoanalytik a spisovatel, přestával ve svých 11 letech otci „dávat smysl“; otec se opravdu obával o jeho intelekt – a syn mu to nijak nezjednodušoval. I babička byla šílená, ostatně touto větou začíná Declerck první z kapitol, které věnuje částečně sobě a své rodině, částečně svým pacientům. Ale v každé z nich je břitkým, netolerantním způsobem popsán dušezpyt. Přestože je příběh vyprávěn na přeskáčku, jeho základním motivem je přerod neurotika v psychoanalytika. A do toho jsou umně vpleteny odkazy na život a dílo avantgardního belgického malíře Jamese Ensora.

(Vybral Jakub Šofar.)

Ivan Sergejevič Šmejlov

Ivan Sergejevič Šmejlov Slunce mrtvých

Ivan Sergejevič Šmejlov Slunce mrtvých Přeložil Jakub Šedivý.

Prostor

Foto: archív nakladatelství Prostor

Ivan Sergejevič Šmejlov: Slunce mrtvých

Noví tvůrci života, co jste zač? S nerozvážnou lehkostí jste promrhali, co nashromáždil ruský lid! (…) Ach, Rusi! Svedli tě – jakými kouzly? Opili – jakým vínem? Ivan Sergejevič Šmejlov (1873–1950), jeden z mnoha ruských umělců, kteří po občanské válce odešli do emigrace, čímž bylo jejich jméno vymazáno ze sovětské paměti. Současně s tím se jejich duše zabalily do nekončícího stesku po vlasti. Mistrovsky napsaná novela o Krymu v roce 1921, který nakonec dobudou bolševici, je pláčem, je sténáním nad koncem „starého“ Ruska. Jak symbolické dnes, téměř o jedno století později…

(Vybral Jakub Šofar.)

Marcel Duchamp

Marcel Duchamp Rozmluvy s Pierrem Cabannem

Marcel Duchamp Rozmluvy s Pierrem Cabannem Přeložila Anna Žilková.

tranzit.cz

Foto: archív nakladatelství tranzit.cz

Marcel Duchamp: Rozmluvy s Pierrem Cabannem

Marcel Duchamp (1887–1968) bývá mnohými teoretiky označován za nejvýznamnějšího představitele moderního umění. Svým přístupem k tvorbě jako takové bezprostředně ovlivnil umělecké směry druhé poloviny minulého století od minimalismu po konceptualismus. V rozmluvách s Pierrem Cabannem zevrubně komentuje svá jednotlivá díla, ovšem to nejdůležitější sdělení se dočteme hned na zadní straně obálky: Vaším nejlepším dílem bylo to, jak jste nakládal s časem? – To je přesné. Alespoň myslím, že je to přesné. Domyšleno do důsledků nemáme na světě nic než čas. Jde o to vyplnit ten náš co možná nejpestřeji. Pokud nám k tomu poslouží umění, je to stejně plnohodnotné, jako když se někdo jiný rozhodne stát rekordmanem v lezení na stromy.

(Vybral Michal Šanda.)

John Archibald

John Archibald 1 + 1 = 1

John Archibald 1 + 1 = 1 Rovnice života a symbiotická (r)evoluce

John Archibald 1 + 1 = 1 Rovnice života a symbiotická (r)evoluce Přeložil Josef Lhotský.

Vyšehrad

Foto: archív nakladatelství Vyšehrad

John Archibald: 1 + 1 = 1

Ve škole jsme se o buňce učili, ale většina z nás si z toho moc nepamatuje. Přitom stačí vyprávět vědu jako příběh; jako molekulární biolog John Archibald, když ve své knížce vylíčil historii svého oboru coby dobrodružné pátrání po podstatě našeho světa. Symbiotická revoluce v podtitulu odkazuje k velkému objevu 19. století, že se buňky skládají z menších autonomních „bytostí“, které původně existovaly samostatně a v průběhu evoluce začaly spolupracovat. Autor popisuje, kam se od té doby molekulární biologie posunula a co to pro nás znamená. Jako živočichové tvoříme krátkou větvičku na stromě života, jako eukaryota jsme součástí starodávné genetické a biochemické sítě, těsně propojené s mikrobiální biosférou. Taková je povaha života, a to i života našeho, lidského.

(Vybral Štěpán Kučera.)

Klára Dvořáková

Klára Dvořáková Ty jo, to seš dobrá!

Klára Dvořáková Ty jo, to seš dobrá! Jak se skládají komplimenty v češtině

Academia

Foto: archív nakladatelství Academia

Klára Dvořáková: Ty jo, to seš dobrá!

Tahle knížka je úžo. Tahle knížka je úplně nejvíc. Tahle knížka je boží. Skládání komplimentů není nic lehkého. Především – když nás nikdo nechválí, musíme se pochválit sami. Jenže to jaksi není ono. Komplimenty jsou přirozenou a velice důležitou součástí naší komunikace, hlavně té neoficiální, mezi přáteli a v rodině. A ne vždy si to uvědomujeme. Autorka knihy nejprve v teoretické části definuje kompliment, potom čtenáře seznamuje s problematikou sběru materiálu a metod jeho zpracování. Následně analyzuje jednotlivé typy komplimentů; je jich víc, než bychom si mohli myslet, můžeme s nimi vyjadřovat i nesouhlas a mohou být i neverbální.

(Vybral Jakub Šofar.)

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám