Výběr Salonu: Karel IV., Clapton, Jirousovi, Dousková, Žantovský, Sýkora, Zemančíková, Erhart a Konůpek

František Kavka

František Kavka Karel IV.

František Kavka Karel IV. Historie života velkého vladaře

Argo

Historik František Kavka (1920–2005) patřil k největším znalcům lucemburské doby a napsal řadu odborných i popularizačních knih věnovaných Karlu IV., v nichž „otce vlasti“ popisuje především jako obratného a pragmatického politika. V této své shrnující práci (vydané poprvé v roce 1998) citlivě interpretuje a dešifruje dobové prameny včetně slov samotného Karla a nabízí vhled do tehdejšího myšlení, přičemž také ukazuje, proč dnešní idealizace velikánů minulosti obvykle kulhají: Středověký panovník nemohl, neměl-li být smeten z trůnu, být tedy ani lidumil, ani rušitel daného pořádku. Vládní cíle byly vždy konzervativní: uchovat to, co se osvědčilo (z hlediska panovníka a jím reprezentované třídy), a předcházet všemu, co by tuto danost mohlo narušovat. (Vybral Štěpán Kučera.)

Paul Scott

Paul Scott Eric Clapton

Paul Scott Eric Clapton Motherless Child

Paul Scott Eric Clapton Motherless Child Přeložila Bianca Bellová.

65. pole

V životním příběhu Erika Claptona vystupují legendy blues jako „ďábelský“ Robert Johnson, Muddy Waters nebo B. B. King i souputníci z pop music Jimi Hendrix, George Harrison či Mick Jagger. Důležité role hrají i touha po sebezničení, rozmanité závislosti a útěky před sebou samým. A ženy. Příběh jednoho z nejlepších světových kytaristů, který snad stejně jako Johnson upsal duši ďáblu, vypráví spisovatel a publicista Paul Scott empaticky, ale zároveň lehkonoze, s vtipem a občasnou ironií. Když se člověk pročítá desetiletími, kdy přerostlé „dítě bez matky“ s aurou hudební hvězdy vášnivě ubližovalo sobě i svému okolí, napadá ho, čím byl vlastně Eric Clapton tak zajímavý a výjimečný – ale pak jen stačí slyšet ho hrát. (Vybral Štěpán Kučera.)

Juliana Jirousová, Ivan Martin Jirous

Juliana Jirousová, Ivan Martin Jirous Ahoj můj miláčku

Juliana Jirousová, Ivan Martin Jirous Ahoj můj miláčku Vzájemná korespondence z let 1977–1989

Torst

Potíže příští historické literatury: jedna, větší polovina skutečnosti zůstane nedokumentovaná. Nanejvýš v dopisech, v takovýchto záznamech, jakkoli jsou dílčí a subjektivní, zapsal si kdysi do svého deníku Jan Vladislav. Historici mohou popisovat naše nedávné dějiny shora dolů a zleva doprava, ale vždycky jim tam bude chybět „opravdový“ člověk se svou intimitou, s láskou, nenávistí či pokorou a jím subjektivně, ale přesně popsaný pohled na události, mechanismy a na lidi. Proto je každá edice vzpomínek či korespondence událostí literární i historickou. Dopisy mezi Jirousovou a Jirousem jsou navíc naplněny opravdu láskou, i když to může být pro většinu z nás jaksi trapné či směšné, a křesťanskou vírou. A hrdinkou tohoto příběhu je nepochybně Juliana Jirousová. (Vybral Jakub Šofar.)

Irena Dousková

Irena Dousková Napůl ve vzduchu

Druhé město

Populární prozaička Irena Dousková začínala jako básnířka (její první knižní publikací je účast v almanachu poezie Pražský zázrak z roku 1992) a k veršům se občas vrací – samostatně knižně poprvé před sed mi lety sbírkou Bez Karkulky, podruhé letos. Podobně jako její prózy i autorčiny básně jsou srozumitelné a čtivé, vesměs civilní, jazykově přesné, zlehčené jemným humorem a tíživé sdělením; nejčastěji jsou vysloveny jako drobná pozorování a pointovány k nadosobnímu přesahu. V nových básních pak přibývá melancholie, jsou ztišené jako procházka pod korunami stromů, přitom břitkost zůstává. Listopad odkryl / Dlaň kosího hnízda / Oblou a křehkou / Staří odlétli / Mladé už zjara / Vytahaly straky / Biedermeier se nekoná. (Vybral Štěpán Kučera.)

Michael Žantovský

Michael Žantovský Ochlazení

Prostor

Román z roku 2008 (tehdy vydaný pod pseudonymem Daniel Wolf) vzhlíží ke studenoválečným špionážním knihám Johna le Carrého, funkčně odkazuje k Franzi Kafkovi a předkládá vděčné narážky na tuzemské osobnosti od Jana Drdy po Karla Schwarzenberga. Předpovídá energetickou krizi způsobenou přerušením dodávek ruského plynu Evropě (která nastala pár týdnů po prvním vydání knihy) i současný konflikt na Ukrajině (ač ho umisťuje do Běloruska) a ústy svých postav klade podstatné otázky o úloze EU či NATO. Kdo však vzhledem k autorově bývalé profesi čeká odhalení z diplomatického a politického zákulisí, bude zklamán – Žantovský stvrzuje tezi Umberta Eca, že tajemství už vlastně ani neexistují, protože se všechno „vykecá“ v médiích. Jak shrnuje Žantovského literární špión Josef K.: Copak se můžete od Čecha dozvědět něco, co nepsalo Právo už předevčírem? (Vybral Štěpán Kučera.)

Michal Sýkora

Michal Sýkora Ještě není konec

Host

Velká čtenářská radost je nechat se vést autorem, který ví, co dělá. Tak jako Michal Sýkora, který se detektivkou zabývá jako akademik (spolupřipravil dvoudílnou publikaci Britské detektivky: od románu k televizní sérii) i jako spisovatel (viz televizní adaptace jeho knih Případ pro exorcistu či Modré stíny). Ve svém novém románu variuje jeden z nejstarších motivů žánru – záhadu zamčeného pokoje – a účelně ho vsazuje do tuzemské tradice, zhmotnělé v Erbenově Vodníkovi. Příběh, který skrz pátrání po vrahovi míří hloub, až někam k lidské podstatě, oživuje autor plnokrevným psaním, včetně dobré práce s hovorovým jazykem. Tvorba Michala Sýkory je jako Dylanova alba Time Out of Mind a Tell Tale Signs, která má nejradši jeho majorka Výrová – na povrchu zklidnělá, uvnitř rozháraná a temná. (Vybral Štěpán Kučera.)

Alena Zemančíková

Alena Zemančíková Příběh v řeči nepřímé

Větrné mlýny

Autorka (1955), mj. fejetonistka Salonu, se svým psaním řadí k literatuře na hraně autobiografie a sociální reflexe každodennosti. Její román zahrnuje období od padesátých let do současnosti, prostředí převážně středních intelektuálních vrstev žijících tak, jak dějiny zrovna dovolily; většinou toho nedovolily moc. Vztahy se rozpadají a zase dávají dohromady, ale o všem se dá mluvit jen „v řeči nepřímé“, dialog by byl příliš zraňující: Rodiče se asi opravdu velice potřebovali rozvést, když pro svůj vlastní klid nedbali na to, co je dobré pro nás, když se dokázali dohodnout možná na jedné jediné věci, jež byla pro nás ta nejhorší. Rodina není to, co chceme, ale to, co máme! (Vybrala Alice Šimonová.)

Gustav Erhart

Gustav Erhart Poezie

Větrné mlýny

Když se řekne Gustav Erhart (1951), dopovídám: dekadence. Není v současné české literatuře jiný autor, který by se tvorbou, literárněkritickými texty či životem více blížil karáskovské linii. Ba i zjevem by se hodil spíš na přelom 19. a 20. století, kdy ke vstupenkám do kavárenských společností patřily odborná fundovanost se sarkasmem a kdy bylo nejdůležitější to, co má člověk v hlavě. Přijít se souborným básnickým dílem nemusí být pro autora vždy výhrou, čtenář může lehce zjistit, že se básník ze svého místa za celý život nepohnul. Erhartových devět sbírek, většinou malonákladových, a verše nepublikované či tištěné jednotlivě se ale dohromady snesou. Je to trochu jiná, méně známá zpráva o tom, jak se u nás básní. (Vybral Jakub Šofar.)

Jiří Konůpek

Jiří Konůpek Studie a stati o francouzské literatuře

Pulchra

Do šesti částí rozdělených třicet textů – předmluv, doslovů a studií – k francouzské literatuře (kromě jednoho o Lichtenbergovi), které publikoval romanista Jiří Konůpek (1919–1968) v letech 1958 až 1968 (většina z nich je ale z posledních tří let autorova života). Tři nejpodstatnější části jsou věnovány francouzské poezii, próze a dramatu a jsou vždy ukončeny sumarizujícími statěmi k tématu, jež postupně vycházely v roce 1966 ve Slovenských pohľadoch. Výbor z Konůpka je uzavřen jeho osobním vyznáním Mezery, které třeba vyplnit (1968), v němž mj. jmenuje spisovatele, kteří dle jeho přesvědčení nejvíc rezonují ve francouzské literatuře (Saint-Exupéry, Camus, Céline, Giono, Bernanos). Kniha je uvedena předmluvou Jiřího Pelána a vybavena kompletní bibliografií Konůpkových překladů i literárněkritických prací. Další splátka dluhu, která je však dnes už spíše jen symbolická. (Vybral Jakub Šofar.)